Září 2015

Petr Máchal to viděl podobně

29. září 2015 v 14:17 | Luca |  Téma týdne
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád to vidím strašně materialisticky. Žádný fórek, myšlenka, která by mi dala určitý nadhled. Vidím tam vlastní byt (dům nechci, tam by mi chlap věčně prchal na zahradu), druhé auto, pořádný výlet na nějaké málo známé místo. A cestovali bychom alespoň měsíc, všichni, spolu.
Ségře bych dala peníze, aby splatila hypotéku, bráchu zabezpečila, taktéž i naše rodiče. Holčičkám založila spořící účty, uložila dva pytle zlata na vejšky a začala platit důchodové připojištění.
No a pak bych zavolala Luciferovi, že už se chci pořádně umýt, oholit nohy, ostříhat vlasy, nalakovat nehty a ať si tu bezednou peněženku vezme zpět, protože prachy jsou sice fajn, ale štěstí vidím někde jinde.


PS: Článek je psaný na téma týdne "Kdybych se stal milionářem".

Vyznání

18. září 2015 v 20:00 | Luca |  Rýmovačky
Vyznání lásky
na záda
dnes v noci
budem si psát.
Až přijde svítání
budeš mi vyprávět,
že máš mě fakt rád.
Pro oči,
pro úsměv,
pro něhu.
Pro každičkou chvíli
našeho příběhu.

Píseň padajícího listí

17. září 2015 v 21:18 | Luca |  Rýmovačky
Jak prázdná mohou být slova,
když ráno dává sbohem noci.
Třesoucí ruce se snaží skrýt
zbytečně naivní slzy ve tváři.
A tichý hlas šeptá do vlasů,
jak tuha maluje na plátno
zkřivené naděje minulých dnů,
kdy podzimní déšť
zakrýval obavy
co přinese nové ráno.

Když musíš, tak musíš

15. září 2015 v 8:00 | Luca |  Téma týdne
Blogem doporučený článek tohoto týdne se zabývá tématem "anonymita". Každý si to téma uchopí po svém a to se mi vlastně na těchto tématech týdne líbí nejvíc. Taky jsem přidala svojí troškou do mlýna... Odpoledne jsem ale nad anonymitou ještě přemýšlela a vzpomněla si na jeden můj zcela nezáměrný počin na veřejnosti. Tedy já myslela, že jsem na té lesní cestě sama. Kdo mohl tušit, že jsem si vybrala trasu, kterou ten den vedou cyklistické závody? A když už jsem se předklonila a začala s velkou úlevou vyprazdňovat svůj přeplněný močový měchýř, začal kolem mě projíždět dlouhý roj cyklistů. Byl tak dlouhý jako moje několikaminutové čůrání. Protože když už jsem to pustila, nešlo to zastavit. V podřepu jsem nejdřív s děsivým výrazem sledovala jednoho cyklistu za druhým, ale když jich projelo asi dvanáct a stále přijížděli další milovníci bicyklu, kteří si mě se zájmem a značným pobavením prohlíželi, schovala jsem hlavu do dlaní a dělala, že jsem keř. Držela jsem se oblíbeného dětského pravidla "když tě nevidím já, ty nemůžeš vidět mě". Když bylo dokonáno, hrdě jsem vstala, natáhla kalhoty a ladným krokem odpochodovala zpět k silnici, kde na mě čekal brečící, smějící můj muž. Prostě když musíš, tak musíš..

Stůj si za svým JÁ

14. září 2015 v 12:05 | Luca |  Téma týdne
Každý by si měl stát za důsledky svého chování. Přesně tohohle nás anonymita zbavuje a je to špatně. Svoboda slova, svoboda činu je zejména o zodpovědnosti.
Chceš někomu něco říct? Řekni to a neschovávej se za anonymní, třeba i uměle vytvořený profil na internetu. Máš názor? Chuť něco dělat? Stůj si za tím a neboj se být vidět.
TY, jako opravdová existující bytost. Nikoli "ten někdo, ani nevím kdo".

Pro odlehčení na závěr, tolikrát jsi člověkem, kolikrát tě najde google.. ;) :)))

Guláš s tajnou přísadou

8. září 2015 v 20:13 | Luca |  Ze života
Tahle vzpomínka je už staršího data, ale kdykoliv si na ni vzpomenu, neubráním se alespoň úsměvu. Doufám, že úsměv na tváři vykouzlí i vám.. :)

Byla jsem s rodiči a bratrem na nějakém autoveteránském srazu. Nevěřila bych, jaká na takových akcích může být legrace. Tenkrát jsem ale tuhle dobrodružnou misi dostala spíš za trest. Dost možná jsem přišla pozdě domů nebo ve škole dostala pětku z angličtiny. Každopádně ortel zněl jasně.

Svatební (rodinné) počty

6. září 2015 v 10:00 | Luca |  Ze života
Mám docela velkou rodinu. Dva rodiče, k tomu další dva nevlastní rodiče, dva vlastní sourozence, dva nevlastní sourozence z tátova prvního manželství, jeden utajený, o osmnáct let později přiznaný sourozenec z nějakého tátova záletu a kdybych měla počítat za nevlastní sourozence ještě děti nových partnerů mých biologických rodičů, tak to je ještě plus čtyři.
Taky mám muže a dvě děti. Partner je naštěstí jedináček, tam jsou ty počty trošku snažší.. Má biorodiče, kteří jsou stále spolu a oni mají ještě psa.
Oba máme babičky, dědu, bratránky a sestřenice (hodně!), tetky a strýce(hodně!), se kterými se alespoň o Vánocích snažíme potkat. To je má nejbližší rodina. Sečteno a podtrženo, je nás dost.
A teď si představte, že se nás (mě a otce mých dětí) stále někdo ptá, kdy se budeme brát. Prý taková malá rodinná svatba!

Stará známá pravda...

5. září 2015 v 10:13 | Luca |  Téma týdne
Je to staré, známé a mnou pevně dodržované pravidlo, lepší nevědět... Jenže kde je ta pomyslná hranice toho co ještě sneseme a co už opravdu radši vědět netřeba? Fakt je, že co oko nevidí, to srdce nebolí. Ale všechno má své ale.

Je to už hodně let, se svým partnerem jsme se zrovna čerstvě sestěhovali k sobě. Nový byt, první společný. Nové vybavení, plány do budoucna, myšlenky na dítě, taková parádně rozjetá budoucnost, dalo by se říct. A jednou takhle v neděli odpoledne si jdu sednout k počítači a ten blboun se zapomněl odhlásit z mailu. Ba co víc, nechal ho tam otevřený, takže první co jsem viděla bylo jméno nějaké holky a začátek mailu, kde si pochvalovala jak to byla krásná schůzka a kdy to zopakují. Mail byl starý asi týden. Takových mailů tam bylo několik a všechny od stejné adresátky. Bylo mi hned jasné, která bije. S bušícím srdcem, třesoucíma rukama a strachem co budu číst, jsem všechny ty maily otevřela a přečetla. Když jsem pak vybíhala z bytu, hulákala jsem něco o hovadu, hajzlovi, lháři a sketě.
Prochodila jsem odpoledne venku, řešila co dál, bolelo mě to, cítila jsem se zrazená a podvedená. No však jsem taky byla. Když jsem přišla po několika hodinách zpět domů, hodně jsme o tom mluvili. On mi tedy tvrdil, že s tou holkou nic neměl, ale nejsem hloupá. Ty maily se tvářily jinak... Nebudu to tady zbytečně protahovat. Zůstali jsme spolu. Po několika letech jsme i tu společně vysněnou rodinu založili a jsem ráda, že jsem tenkrát neudělala nějaký radikální řez. Zničila bych něco, co stále moc hezky funguje.
Touhle vzpomínkou jsem chtěla vyjádřit, že bych ji radši neměla. Na druhou stranu je to zkušenost, která mě naučila se na některé věci dívat i trochu jinak. Spadly mi růžové brýle a já už si je nenechala nasadit zpět. Přišla jsem o tu kouzelně naiviní myšlenku, že čistá láska existuje a že "až do smrti" je prostě "až do smrti". Takže opravdu lepší nevědět.. :)

No ale stejně tak je lepší nevědět, že spolu moji rodičové stále souloží, soused se doma převléká za ženskou, kolegyně má vyšší výplatu než já, můj zadek už není "jak dva kmínky" a moje první láska na mě už úplně zapomněla.

Smrad

4. září 2015 v 8:00 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Je ráno, děti usazené u pohádky s kakaem v ruce, mám chvíli klid. Sprchuju se, umývám vlasy, ale něco tady smrdí. Se studem si připouštím, že to asi budou moje vlasy. O víkendu jsme pálili oheň a vlasy si umývám až dva dny po. Dvakrát si je umyju, ale ten smrad je tu pořád. Očichávám se, ale necítím nic než sprchové mýdlo. Jenže jen se pohnu, smradlavý závan je tu zase. No co to je? Rozhlížím se kolem sebe, vykláním hlavu z vany a ejhle, vedle vany, v rožku pěkně zastrčené, leží chlapovy pracovní ponožky.
Případ vyřešen, mé sebevedomí se vrací do původní roviny, vylézám z vany a jdu likvidovat ten uzlíček toxického materiálu. Tohle jedině spálit v ohni...

Osudový muž

3. září 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Do dnešního dne jsem napsala už hodně povídek, úvah a různých příběhů. Dost jsem jich tvořila na pravdivém základu, některé si úplně vymyslela. Dnes vám sem dávám povídku, kterou jsem napsala, když mi bylo dvacet. Nevím, kde se ve mě tenkrát braly takové pocity a myšlenky, každopádně z nich vzniklo tohle. A protože je ten příběh hodně silný, nechávám text úplně stejný, jako když jsem jej tenkrát napsala, bez žádných oprav a úprav...

Často mě napadá otázka, proč se to takhle muselo stát. Proč, když vám Bůh někoho sešle, tak vám ho za chvíli zase musí vzít. Nerozumím tomu a nejspíš tomu neporozumím až do chvíle, než umřu. Ale teď už k příběhu, který mě donutil se takto denně tázat nejen Boha, ale i sebe samotné. Příběh, který mi změnil celý život.