Osudový muž

3. září 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Do dnešního dne jsem napsala už hodně povídek, úvah a různých příběhů. Dost jsem jich tvořila na pravdivém základu, některé si úplně vymyslela. Dnes vám sem dávám povídku, kterou jsem napsala, když mi bylo dvacet. Nevím, kde se ve mě tenkrát braly takové pocity a myšlenky, každopádně z nich vzniklo tohle. A protože je ten příběh hodně silný, nechávám text úplně stejný, jako když jsem jej tenkrát napsala, bez žádných oprav a úprav...

Často mě napadá otázka, proč se to takhle muselo stát. Proč, když vám Bůh někoho sešle, tak vám ho za chvíli zase musí vzít. Nerozumím tomu a nejspíš tomu neporozumím až do chvíle, než umřu. Ale teď už k příběhu, který mě donutil se takto denně tázat nejen Boha, ale i sebe samotné. Příběh, který mi změnil celý život.



Bylo mi čerstvých 21 let, kamarádka Ivana slavila narozeniny na chalupě kdesi u Mníšku pod Brdy. Velmi jsem se na tu oslavu těšila a v pátek, v počátek onoho víkendu, jsem byla už maximálně nedočkavá. Když přijel můj kamarád Petr, aby vyzvedl mě a moji sedmikilovou cestovní tašku, radostí jsem na ulici málem tančila. Tak jsem byla šťastná, že víkend s přáteli je konečně tu. Potřebovala jsem vypadnout ze stereotypu, který mě obklopoval. A hlavně jsem chtěla zapomenout na onen bolestivý rozchod, který proběhl před několika týdny mezi mnou a mým bývalým přítelem Zdeňkem.
Sedla jsem si tedy na sedadlo spolujezdce do Petrova auta a slastně se oddala písni od Jaromíra Nohavici, která právě hrála v rádiu. "Dokonalé." broukla jsem tiše, sama pro sebe. "Naprosto dokonalé."

Chata, na které jsme měli oslavovat narozeniny byla opravdu luxusní. Až jsem s podivem konstatovala, že já bych tak pěknou chatu svému teprve chvíli dospělému dítěti tedy nepůjčila.
Bylo 6 hodin odpoledne a na místě bylo už 12 lidí. Chyběl pouze Ivanin přítel Patrik a jeho kamarád. Přesto se už dost popíjelo a nálada rostla velice rychle. Všichni se skvěle bavili. Prostě správná narozeninová párty. Spousta jídla, pití, dobrých přátel.
Patrik se svým kamarádem Ondrou dorazili asi v 8 hodin večer. Ivana nás představila a mě v tu chvíli došlo, co celou dobu zamýšlela. Ondřej měl být můj partner, když ne jinak, alespoň na tento víkend. Docela mě to urazilo, ale na druhou stranu se mi zdál velmi sympatický a po pár větách, které jsme spolu prohodili, jsem si ho zamilovala.
Pozdě večer, když se z bujarého večírku stala tak trochu klidnější oslava, jelikož dost lidí se už uchýlilo k spánku, jsme si k sobě opět našli cestu. Povídali jsme si skoro do rána. Až svítání nás zahnalo do peřin a nutno podotknout, že do společných. Zamilovala jsem se a on mi tvrdil totéž.

Říká se, že ráno po prvním milování, nám prozradí jaký bude váš vztah s tou osobou. Já nevím jak se to pozná, ale ráno, když jsem se probudila, vedle mě ležel anděl. Neměl křídla, ani svatozář, ale objímalo ho slunce, které se k nám vkradlo oknem. Ondřej spal a já si ho tiše prohlížela. Fascinoval mě každý kousek jeho obličeje. Jeho klidný výraz, jemné rýhy po ďolíčcích ve tvářích, husté obočí. I pár těch světlých chloupků co zdobily jeho uši...
Když jsme se dostali z našeho pokoje, nikoho nepřekvapilo, že jsme nocovali spolu. Ostatní to brali jako samozřejmost. Prý jsme vypadali jako k sobě stvořeni. A my se tak opravdu cítili. Už tu první noc jsme si slibovali společnou budoucnost. Cítili jsme, že jinak už to ani být nemůže. Tak silný byl ten cit mezi námi.
Po snídani jsme si s Ondřejem sbalili věci a odjeli na dvoudenní výlet do jednoho penzionu na Slapskou přehradu. Nikdy nezapomenu na nic co se za ty dva dny událo. Nevypustím z hlavy žádné slovo, pohled, dotek, který mezi námi tenkrát proběhl.

Když mě v neděli v noci vysazoval před domem a loučili jsme se, plakali jsme, oba. Ondřej totiž pracoval 200 kilometrů od mého bydliště a tak nám nezbývalo, než se těšit na víkend. Naposledy jsme se políbili a on odjel. Já přišla domů, posadila se v kuchyni ke stolu a opět se rozplakala. Měla jsem být přeci šťastná, ne? Potkala jsem svého osudového muže a za 5 dní ho opět uvidím. Jenže jako bych tušila, že to tak nebude.

Ondřeje jsem od té nedělní noci už nikdy neviděla, už nikdy mi nemohl zavolat. To vše ne vinou mého Ondry, nýbrž díky opilému řidiči, který tu noc nezvládl řízení a čelně se střetl s autem Ondřeje.
Druhý den ráno mi volala Ivana, ale já už tu noc tušila něco zlého. Budily mě příšerné sny a o půl páté ráno se mi dokonce zastavily hodinky.
Ani nevím co všechno se dělo, když mi telefonní sluchátko vypadlo z ruky. Nepamatuji si nic z dalších tří dnů poté. Na Ondřejovu fotku jsem nedokázala pohlédnout minimálně měsíc. Nedokázala jsem to pochopit.
Zhruba za tři měsíce po oné události mi stále nebylo dobře. Trápily mě děsivé sny, bolesti hlavy, bývalo mi často špatně a hodně jsem zvracela. Na radu matky jsem šla k lékaři. Byla jsem přesvědčená, že je to nějaká psychická porucha, doktor mi dá prášky na spaní a půjdu domů. Jenže když mi lékař řekl, že se z doběrů ukázalo, že jsem těhotná, ať si zajdu na gynekologii, nebyla jsem schopna slova.

Ani na chvíli jsem nepomysela, že bych si to dítě neměla nechat. Vrátil se mi život, naděje, vrátil se mi ON.
Dnes je malému Ondráškovi 5 roků a stále víc se podobá svému tatínkovi. Kdykoli se na mě usměje a já zahlédnu ty ďolíčky v jeho tvářičkách, vzpomenu si na svého osudového muže. Stále ho miluji a myslím na něj. Také vím, že na něj nikdy nezapomenu, stejně tak se nikdy nepřestanu ptát "Proč"!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama