Říjen 2015

Sousedská pomoc

30. října 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Máme skvělé sousedy! Jedna sousedka mi ráno přiběhla říct, že nám právě odtahují auto. Ona ještě v županu, rozespalá, ale dala si tu námahu vyběhnout do druhého patra a o této situaci mě informovat. Ve značném rozčílení jsem se tedy vyklonila z okna, abych pracovníka odtahovky upozornila, že si pro auto už běžím, v závěsu s dvouma dětma v karnevalových šatech (to je u nás takový ranní rituál ;)). Chtěl po mě dvě stovky, jinak že to auto odtáhne. Jenže já měla v peněžence jen stovku. Druhá sousedka mi tedy laskavě půjčila kýžený obnos. A teď ještě přeparkovat. Jenže růžovky běhající venku při typicky ranní podzimní teplotě, polonahé, v zimních botech a již zmíněných princeznovských šatech mě dost stresovaly. A to ani nemluvím o tom, že ve městě neřídím, bojím se. Parkování? Moje noční můra. U vchodových dveří jsem potkala třetí sousedku a ta mi bez řeči přeparkovala. Bravurně!
Na jedno obyčejné ráno toho bylo víc než dost, ale jsem šťastná, že mám kolem sebe takové lidi. Je to moc příjemný pocit...

PS: To se mi určitě vrátil dobrý skutek, jak jsem minulý týden dávala první pomoc sousedovi z třetího patra.

Vulgární

29. října 2015 v 8:30 | Luca |  Ze života
Když mi bylo dvacet (plus, mínus), strašně jsem odsuzovala lidi, kteří mluví sprostě. Vulgarismy mi přišly společensky nevhodné a lidi, kteří je v mém okolí používali, jsem měla jasně označkované jako negativní, pesimisticky smýšlející.. Některé jsem dokonce (sama pro sebe) brala jako inteligenčně dost nízko, s hodně slabou slovní zásobou. Jenže pak jsem otěhotněla, do práce chodila skoro do porodu, ale tlak mateřského mléka (nejen v prsou!) na mě silně doléhal.
Porodila jsem a ze společenské, zábavné, zajímající se, snad i inteligentní... jsem byla "já teď". Já po porodu.
Trvalo to asi půl roku, než jsem si dovolila zajít s kamarádkou na skleničku vína. Po porodu to byl můj první opušťák. Vzpomínám na ten zcela vyděšený výraz ve tváři mé kamarádky, když jí u druhé sklenky říkám: "To dítě je zlatý, ale proč se musí ku*va budit pětkrát za noc?" Nenechala jsem se zastavit vyvalenýma pomněnkama mé drahé vrby. "Do haj*lu, to je jen nakrmit, přebalit, převlíct poblitý, uspat, vyprat poblitý, nakrmit, přebalit, dát do kočáru, prochodit půl města, ..."
Po druhé sklence mě kamarádka upozornila, že se má slovní zásoba dost rozrostla. Zarazilo mě to, ale pochopila jsem. Dlouho jsem nad tím pak ještě přemýšlela, ale nedošla k rozumnému vysvětlení. Sama sobě jsem si své vyjadřování omluvila tím, že vulgarismy člověk používá nejen ve chvílích, kdy má negativní postoj k určité věci, názoru, ale zároveň je používá jako prostředek k uvolnění vnitřního napětí.
No napjatá jsem co chvila. Co mám děti dvě, tak jsem napjatá od 5:48 (v létě to bylo 5:02 - jsou jako budík, nekecám!) do 18:55 (halelujá Večerníčku). Ale to v sobě ty vulgarismy dusím. Jdu přeci růžovkám příkladem! Ale jak jsem napajá po večerce, třeba když si otevřeme lahvinku vína, nebo si zajdu s kamarádkou na drink, tak to musí ven!
Takže teď mluvím občas sprostě a i když jsem si to ze začátku vyčítala, zkoušela to nedělat a různě s tím bojovala, nakonec jsem svého Hyda přijala jako očistu duše. Protože lepší jedna "ku*va", než deset doktorů... ;) A o prdících třeba zase příště :) ;)

Magická růže nebes

28. října 2015 v 9:00 | Luca |  Na cestách
Nedávno jsme s rodinou navštívili další zajímavé místo, které nás všechny naprosto učarovalo. Muže svojí historií, děti prostorem k pohybu a mě vnitřní energií, která zde byla cítit na každém kroku.

Nedaleko Brna, v městečku Dolní Kounice, stojí zřícenina ženského kláštera premonstrátek, který nese kouzelný název Rosa coeli, což v překladu znamená Růže nebes. A i když jde o zříceninu, zbytky stavby jsou stále natolik zajímavé, magické až tajemné, že k sobě lákají návštěvníky z celé republiky. Na první pohled chladné kamenné zdi v sobě skrývají jakési kouzlo, díky němuž se lidé, kteří se v prostorách kláštera pohybují, cítí tak nějak lépe. Říká se, že pobyt v klášteře Rosa coeli má výborný vliv na celý lidský organismus.
Areál se zříceninou byl založen v roce 1181. Svoji nynější podobu však získal až v první čtvrtině 14. století, kdy byla zahájena stavba nového gotického klášterního kostela, na což navázala přilehlá kvadratura s rajským dvorem. Jak jsem se již zmínila, areál kláštera je vyhlášen jako místo s velice magickou a romantickou atmosférou, která má blahodárný vliv na návštěvníky. Pokud vám tedy chybí pozitivní energie, nyní už víte, kam si pro ni můžete přijet.. :)

Těžký život matky blogerky

27. října 2015 v 15:36 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Tvrdý chleba matka blogerka, rozuměj matka malých smrádků, má. Zatímco se snažím hodit na web nový článek a věřte, že to umím fakt rychle, moje drahá srdíčka stihnou:
- obrátit svůj pokoj vzhůru nohama
- totéž i v obýváku
- popatlat čímsi televizi (muž by vyletěl z kůže, kdyby to viděl!)
- čerstvě vyprané a vyžehlené ručníky použít jako koberec v předsíni
- vylít nočník (dop*dele, zase jsem ho zapomněla v obýváku!)
- pohrát si s novou sadou kuchyňských nožů (jsou chytré, vědí, že by se mohly říznout a včas mě na svoji novou hračku upozorní)
- rychlostí blesku sníst ty skvělé domácí ovesné sušenky bez cukru (většinu jsem pak našla zastrkanou v gauči)
- "nalakovat si" nehty černou lihovkou!
- telefonovat domovním telefonem s kolemjdoucími

Tomu říkám tvrdá zkouška sebeovládání!

Miniatura o loučení

27. října 2015 v 10:33 | Luca |  Téma týdne
Dnes,
až zemi zahalí plášť nočního nebe
a hvězdy začnou zpívat na dobrou noc,
rozloučím se s životem,
ve kterém jsem měla tebe.
Pak odletím na jinou planetu
a budu křičet o pomoc.

Teď ale budu silná!

Růžovky perlí... #1

16. října 2015 v 9:00 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Sedím u počítače, Vika přijde ke mě, vyleze na moji židli a pověsí se mi na záda. Přitulí se a říká: "dáda".
"Jé, Viky, ty mě máš ráda?" odpovídám jí se slzou v oku.
"Ne, dáda."
"Aha, pověsila ses mi na záda?" podotýkám už trochu sušeji.
"Jo."

Karolínka si zpívá písničku z pohádky Tři bratři. "Povahou jsem spíš rapl, já to vím, kdybych na ni houpl, tak se uklidním." Pro neznalé, má tam být "...kdybych na ni kápl..." Nevím jak ji napadlo to "houpl", ale zcela od srdce jsem se tomu zasmála. Kdyby jen tušila jak blízko je pravdě.

Motýl na konec

15. října 2015 v 13:10 | Luca |  Téma týdne
Přečetla jsem si téma týdne a jako každá správě postižená matka jsem to tam hned měla. Arabela, kouzelné jablko z tajemné Puntanely a nový přírustek do rodiny. Dvojčata, ač věkem kojenci, na venek osmdesátníci.
Jestli si dobře pamatuji, na tom kouzelném ostrově jménem Puntanela to fungovalo. Rodili se staří, postupně mládli a mládli, až se z nich stali motýli. A tak pětileté děti vedly věděcké ústavy a staříci na hřišti cvrnkali kuličky.
No a proč ne.. Proč by to někde nemohlo fungovat i takhle pozpátku? Jednu výhodu oproti běžnému koloběhu života to rozhodně mělo. Obyvatelé Puntanely už od začátku věděli, co se s nimi jednou stane. Motýl...

Matka v letargii

15. října 2015 v 8:21 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Žila jsem teď několik dnů v lehké letargii. Podzimní sychravé počasí na mě silně dolehlo a mě se prostě nechtělo nic. Jenže může si matka dovolit nechat děcka běhat celý den v pyžamu, neuvařit jim oběd, neutřít zadek po ... však vy víte po čem ;)
Osekala jsem svoje každodenní povinosti na to nejnutnější. Jeden den jsem se dokonce ani nesprchovala, tak moc vážné to se mnou bylo. V redakci jsem o 24 hodin prošvihla uzávěrku a tiše děkovala člověku, který vynalezl myčku nádobí. Počítač jsem obcházela obloukem a tvářila se, že žádný blog, který touží po nějakém novém příspěvku vůbec nemám. Tak zlé to se mnou bylo.
Dneska ráno jsem se probudila o hodinu dýl než je běžné. Díky tomu jsem přišla o ranní dávku Mickeyho klubíku, ale to přežiju ;) Co ale bylo zásadní, hned u přípravy ranního kafe (a taky kakaa, čaje, snídaně, otevírání jogurtů, utírání špinavých pyžam od jogurtů) jsem se těšila ke svému počítači. A tak jsem zase tady a jdu psát.. Minimálně do té chvíle, než budou růžovky opět něco potřebovat.

Podzimní

4. října 2015 v 15:34 | Luca |  Rýmovačky
Zase jedna podzimní, ufňukaná.. ;)

V slzách se ztrácí
člověčí víra,
nebeská měkkost,
motýlí křídla.
A sny o pravdě!
Dlážděné náměstí,
nad hlavou krvánky,
podzimní neštěstí,
kdy dotek je víc,
než by sis přál.
Za upřímný pohled
život bys s hrdostí dal.

Agresivní úplněk

2. října 2015 v 9:20 | Luca |  Ze života
Krvavý měsíc. Ač se mu dostalo a stále dostává nemalé pozornosti, já jsem na něj naštvaná. Různé zdroje o něm mluví všelijak, v jednom se však povětšinou shodují. Nepřináší nic dobrého. Podívaná pěkná, ale pocit hořkosti a úzkosti tam někde vzadu to dost kazí. Celkem nerada bych byla součástí nějaké katastrofy, ať už světové nebo osobní.