Listopad 2015

První sníh

24. listopadu 2015 v 11:03 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Tak už i my tady na jihu jsme se dočkali! Včera, v pondělí 23. listopadu odpoledne, sněhové vločky pocukrovaly Brno. Sice jen chvíli, ale byla to nádherná chvíle. Zrovna jsem s růžovkama cestovala mhd. Když v tom se na zastávce Masná otevřely dveře a já radostně křikla, že sněží. Pak už za mě hlasitý radostný projev převzaly holčičky. Karolínka chtěla hned volat tatínkovi, abychom tu radost sdíleli všichni společně. Byla to chvilinka, ale tolik lásky a citu se do ní vešlo. Na tu kratinkou chvíli jsme se všechny tři společně dokázaly přenést někam daleko, do hloubi představ o zasněžených bílých Vánocích, pryč od nafrněných, ubručených a zachrchlaných spolucestujících. A doufám, že některým z nich ta čistá, dětská radost mých dětí (i má ;) vykouzlila úsměv na tváři.


Naposled

23. listopadu 2015 v 13:02 | Luca |  Téma týdne
Naposled vzduch v ústech mých,
naposled pohled do očí tvých.
Naposled slza padla k zemi,
naposled krok v dálce ztracený.
Naposled paže objaly mé tělo,
naposled žít se mi zachtělo.
Naposled úsměv v mé duši,
naposled srdce hlasitě buší.
Naposled velká touha lásky,
naposled všechny naše sázky.
Naposled mám krásný den,
naposled v noci jsi mým snem.
Naposled poslouchám tvůj hlas,
naposled ptám se "uvidím tě zas?".


* Jedna mnoho let stará rýmovačka, dnes naprosto hodící se k tématu týdne: Naposledy.

Jak přežít kocovinu v přítomnosti dětí

23. listopadu 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Občas se tak zadaří, já si večer vyjdu s kamarádkama ven a pod náporem radostných hormonů, že jsem na tři hodiny sama, dopřeju si o skleničku, dvě víc, než bych měla. Ale proč na to teď vzpomínám? Chystám se na další "opušťák" a tak si strategii druhého dne pro jistotu připravuju už dopředu. Metodou pokus omyl jsem totiž objevila skvělý způsob jak přežít kocovinu v přítomnosti dětí.

V oblacích

21. listopadu 2015 v 8:00 | Luca |  Na cestách
Mám ráda rozhledny, výhledy a výšky tak obecně. Teda výšky, které jsou bezpečné. Na nějaké to stavění mostů, mrakodrapů a jiné šílené, nebezpečné, obří kovové konstrukce zase tak moc nejsem. Různých rozhleden jsem po naší zemi navštívila opravdu hodně. Některé i víckrát. Co mě ale opravdu potěšilo, že na Dolní Moravě se letos v prosinci otevře další taková parádní stavba slibující dechberoucí výhledy na celý masiv Králického Sněžníku s malebným údolím řeky Moravy, v dálce pak i hlavní hřeben Jeseníků, Suchý vrch a Krkonoše. Rozhledna si nechává říkat Stezka v oblacích a mluví se o ní jako o projektu, který nemá nejen v Evropě, ale i na světě obdoby. Určitě si tam ještě letos zajedeme na výlet, nafotím a pak o té krasavici napíšu..

V létě roku 2012 byla na Lipně otevřená podobná stavba a ještě totéž léto jsem ji navštívila i já. Tenkrát s partou přátel a hlavně svojí drahou prvorozenou, toho času půlročním miminem. Krásný výlet to tenkrát byl a tady si o něm můžete přečíst. Článek vyšel na portálu Toulejse.cz.

Tak trochu jiná stezka aneb Nad stromy, nad lesy
Znáte české moře? Najdete ho na jižním cípu Čech a nechává si říkat Lipenská přehrada. Že už víte? To vás jistě nepřekvapí informace, že okolí Lipna nabízí obrovské množství zážitků a hlavně zábavy. Vyjmenovat všechny možnosti, které na Lipně máte, na to by mi jeden článek nestačil, zaměřím se tedy alespoň na tu jednu z nejnovějších, na Stezku korunami stromů. A kdo má rád výhledy, přírodu a pohyb, ten bude z této vyhlídky nadšený.
(na fotografii Stezka korunami stromů, Lipno)

Čekala nás první dovolená s novým členem rodiny, půlroční holčičkou a tak jsme poctivě plánovali kam všude se podíváme, pokud možno bez větší námahy a hlavně zda to půjde s kočárkem. Jelikož jsme byli v jižních Čechách, jeden z výletů měl jasný cíl. Čerstvě otevřená Stezka korunami stromů, která vyrostla na vchu Kramolínského kopce.
K obří dřevěné stavbě jsme se dostali procházkou z centrálního parkoviště skiareálu Kramolín. Vyjít ten kopec byla docela námaha, ale samotná stezka už měla stoupání mnohem mírnější, takže nakonec to byla opravdu příjemná vycházka. Celých 675 metrů, tolik metrů totiž stezka měří, jsme si užívali buď výhled, nebo adrenalinové zastávky, kde se bavily hlavně rodiny s dětmi. Chodit po laně, pohyblivých dřevěných deskách, prolézt, přelézt, vylézt a na závěr nás naprosto překvapil suchý tubovitý tobogán, kterým jsme si mohli při návratu zkrátit cestu dolů.

Ze samotného vrcholu vyhlídky jsme si prohlédli celou Lipenskou přehradu a její nejbližší okolí. Byly vidět i Novohradské hory. Krásný pohled.
Návštěvu rozhodně doporučuji. V České republice jde o jedinečnou stavbu, devítihrannou dřevěnou věž a už samotný pohled na ni je zážitkem. Jde o báječné výletení místo pro celou rodinu, pro svoji malou náročnost, kterou zvládne každý, od miminka po dědečka.
Adrenalinová zastavení, tobogán, vůně lesa, výhledy do krásné krajiny, zábava i rozjímání. To vše jsme si během návštěvy Stezky korunami stromů užili.

Zima

20. listopadu 2015 v 8:00 | Luca
Mám upřímnou radost, že růžovky po mně zdědily lásku ke knihám. Takřka od jejich prvních měsíců jsme si společně četli, prohlíželi, ukazovali a vyprávěli. Jejich knihovnička je stále bohatší a touha po nových knížkách s věkem roste. Nedávno jsem však učinila velký objev. Po dlouhé době se mi do rukou dostala dětská kniha, která mě naprosto uchvátila. A podle mých dcer nenadchla jen mě.

Bez kouzel, to není život

19. listopadu 2015 v 9:54 | Luca |  Téma týdne
Když do mého světa vešlo první kouzlo, všechno se lesklo, zářilo, svítilo, zpívalo a existovalo jen pro tu chvíli. Pro mě a mé kouzlo. Když se o necelé dva roky později přikutálelo druhé kouzlo, opět se vše zalilo do toho již známého ojíněného lesku a třpytu, rozrostla se radost, vděčnost, dechberoucí láska, svět existoval jen pro tu chvíli a venku začal padat sníh.
Tahle dvě kouzla ve svém životě nalézám a postupně se s nimi zase loučím, co jsem na světě. Skrývala se v různých převlecích, zážitcích i lidech, na které nikdy nezapomenu. Je mi třicet a je to čtyři roky, co ke mě tato kouzla přišla ve své skutečné podobě. A stále mě učí každým dnem být lepším člověkem. Trpělivějším, laskavým posluchačem, vřelým objetím, chápavým rozhodčím i spravedlivým soudcem. Nejsou dny, kdy by zářily méně. To jen já vidím slabší svit. Pak se ale zase i pro mé srdce rozhoří naplno.
Svůj život si bez kouzel představit nedokážu. Vidím jen šeď a prázdnotu. Nebyla by kouzla, nebyl by můj život.


* Článek na téma týdne: Život bez kouzel.

Vajíčkové blues

16. listopadu 2015 v 8:26 | Luca |  Ze života
Jestli něco fakt neumím, tak je to loupaní vajec natvrdo. Zkusila jsem už kde co. Čerstvě uvařená rychle zchladit, uvařená nechat vychladnout pomalu. Rozklepnout skořápku od špičky, od širší části, rozříznout a vyloupnout lžící... Ve všech případech je konečná podoba vajec zcela totožná. Ještě, že mým dětem ty žloutky chutnají víc, než bílky.

Dnes ráno jsem dokonce (z lehkého zoufalství, že to zase nejde) nad loupáním začala rýmovat: "Vajíčko, vajíčko, prosím tě, oloupej se jen maličko." To ale u růžovek sklidilo obrovský úspěch. Lítaly pak po kuchyni a hulákaly tu větu pořád dokola. Vika si k tomu zaříkávání vajec vzala i vílí kouzelnou hůlku a radostně jí mávala kolem sebe. Takové milé veselé ráno, mohlo by se zdát. Tedy do chvíle, než se jim podařilo shodit celé plato čerstvých (neuvařejných) vajec na zem. Ehm, to pak zavládlo dlouhé ticho.
Hluboký nádech, hlasitý výdech... A to je teprve pondělí!

Evolution

13. listopadu 2015 v 11:04 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Protože se poslední dny všechno točí převážně kolem druhých narozenin mé milované druhorozené, hodně vzpomínám na ty začátky, kdy jsme se sžívali a zvykali si, že z tříčlenné rodiny je náhle regulérně čtyřčlenná. Po devět měsíců nám sice tenhle fakt připomínalo moje stále se zvětšující břicho, ale když to pak přijde, člověk se staženým zadkem čeká co bude dál a jak to všechno vlastně může zvládnout. Může! Zvládne! Dokáže! Žije a miluje! Pláče a raduje se! Věří! Doufá! Děkuje...
Už dva roky jsme čtyři. Užíváme si to a s pokorou děkujeme za každý nový ráno... :)


Narozeninový den

12. listopadu 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Report ze včerejšího dne.
Vika má 2. narozeniny. Ráno jí chci od srdce zazpívat "Vika má narozeniny..." Utne mě v půlce sloky. "Mami, habibej! (Mami, nezpívej!)". Má hudební sluch, holka moje :) Dopoledne stráví společně se ségrou v miniškolce, zatímco já lítám po městě, nakupuju dary, sháním dort na sobotní rodinnou oslavu a potím se v přehřátým Tescu. V poledne, s jazykem na vestě, jak se říká, přibíhám do školky.
"Maminko, Viktorka nám usla na hřišti. Prostě si hrála a pak najednou spala." Převezmu tedy naprosto tvrdě spící dítě, druhé je nasrané, že nemám čtyři ruce. I hodím si tedy starší, patnáctikilové břemeno na záda, mladší, desetikilové, nesu vpředu.
V půljedný, hladová, upocená, ohřívám polívku ze včerejška. Protest! Květáková smrádkům nevoní... Rezignovaně pouštím pohádku, vařím kafe a tajně užírám ze zásob čokoládu. Poklidné harmonické odpoledne. K večeři slibuju narozeninové palačinky. To už je takový náš malý zvyk... ;) Růžovky chtějí pomáhat. Všechny tři se tedy mačkáme u sporáku, mouka na zemi, vejce v dřezu, mlíko na triku. Úspěšně je odeženu stavět lego s pantátou. Smažím, zdobím, nosím ke stolu. Sama jím palačinku za běhu mezi obývákem a kuchyní. Obě děti spokojené, čokoláda až za ušima, jahody na mě už nezbyly. Šup s růžovkama do vany, pyžamo, Večerníček a spát. Bordel v kuchyni nechávám na druhý den a hroutím se do křesla. Celý den zapíjím dvanáctkou Plzničkou a vzpomínám jaká to vlastně byla pohoda, ten porod.

♥♥♥L♥♥♥

11. listopadu 2015 v 13:47 | Luca |  O mně
Jsem holka, která do svých dvaceti nosila propisku zapíchnutou ve vlasech, protože nejjednodušší pro zachování myšlenky prostě bylo mít u sebe tužku.
Miluju kafe. Dobrý kafe!
Vadí mi lidi, kteří po svých psech neuklízí hovna a veřejně se chlubící supermatky.
Miluju knížky, jejich vůni, ten pocit, když se celá schovám do příběhu, který pak skončí a mně je na chvíli smutno až prázdo, protože chci dál tajně žít tam uvnitř knihy.
Občas mám pocit, že nemůžu stihnout všechno co jsem si naplánovala a někdy mě baví nedělat vůbec nic.
Jó a jmenuju se Lucie, Luca a někdy prostě jen LU.

Tento blog byl založen 25. 8. 2015 za účelem někde upustit páru, vyventilovat svoje postřehy, zážitky, vzpomínky. Zakonzervovat pocit, že malé děti nejsou vždycky jen roztomilá stvoření a že DVĚ růžovky jsou tak akorát! :)

A pak blog začal nabírat nový směr, ve kterém se stále snažím najít sebe samu. Tu lepší...

Líbí se ti moje psaní a chceš mě sledovat i na facebooku? Přidej se tady :)

Najdeš mě i na http://luciehorska.blog.idnes.cz, kam občas také něco napíšu.



Chceš se mě na něco zeptat? Napiš mi na horska.lucie@centrum.cz