Prosinec 2015

Kniha od Ježíška

27. prosince 2015 v 11:27 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Byla jsem napnutá jak kšandy, když se měl dostavit Ježíšek s nějakým dárečkem. Né, že by mi záleželo na materiálních věcech, ale dárky obecně moc ráda dávám a ano, přiznám se, taky je dostávám. Mé okolí o mně ví, že miluju knížky. Ráda je čtu, voní mi, zdobí náš domov, učím je milovat i své děti. Přesto jsem knihu jako dárek nedostala už několik let. Ani letošní Vánoce nebyly výjimkou!
Knihy si tedy většinou kupuji sama. Samozřejmě tím u mě neztrácí žádné kouzlo. Přesto si myslím, že právě knížka se může stát tím nejosobnějším darem. Ten, kdo ji chce darovat, musí nad ní přemýšlet, už jen pro to, chce-li se trefit do vkusu budoucího majitele. A zároveň, pro duše vnímavější, se zde naskýtá prostor pro mnohá tajná sdělení. Moje fantazie je v těchto případech až nebezpečně bezbřehá! ;)

PS: Mé čtenářské já nemá bohužel už tolik prostoru pro seberealizaci, jako v časech bezdětných. Přesto jsem dál vášnivou sběratelkou a doufám, že již brzy se do svých knih budu začítat stále častěji a hlouběji.

Protože tě miluju

11. prosince 2015 v 6:49 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Každý den není růžový (ani s růžovkama) jak z reklamy na dokonalé rodičovství. Růžovky se umí vztekat, dělat pravý opak toho co po nich žádám, vymýšlet nesmyslné hry, ve kterých jde o jejich zdraví a mě tak zvedat tlak třikrát do hodiny. A to jde o zdraví zase mně.
Včera byl jeden takový den, kdy se hodiny nesnesitelně táhly a růžovky řadily jak černá ruka. Při miliontéšesté výtce jsem si povzdechla, že by mohly jet na víkend třeba k babičce, na což mi Kája odpověděla, že klidně, ale jen se mnou. Říkám jí, proč se mnou, že si od sebe alespoň trošku odpočineme, o to víc si ty předvánoční dny pak spolu budeme užívat. Na to mi Kája naprosto jasně odpověděla: "No protože tě miluju!" V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí a zcela uvolněně, poprvé za ten den, jsem se začala smát. A pak jsme se všechny tři objímaly, pusinkovaly a smály.
Do půl hodiny řádily zase, ale vadilo mi to tak nějak míň.
Je nepopsatelně krásné být mámou, i když je to ta nejnáročnější činnost, kterou znám.

Stopy hrůzy

10. prosince 2015 v 14:15 | Luca
Jak už jsem v několika předešlých příspěvcích zmínila, ráda čtu a to už tak nějak od dětství. Asi od dvanácti let se u mě pak projevil lehce vyhraněný vkus, na ten věk ne moc častý. Moje vrstenice hltaly romány od Lenky Lanczové a já se těšila, až v trafice vyjde další díl z edice Stopy hrůzy.

O kojení a poznámkové úchylce

8. prosince 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Jakože cože?! Brouzdáním po netu, při nakupování vánočních dárků, jsem zjistila, že se začal prodávat kojící náramek. Ano, tahle glosa bude o kojení! A taky o nadměrné spotřebě papíru!

Špatná cesta je taky cesta

7. prosince 2015 v 13:12 | Luca |  Téma týdne
Hledat se v lese je bezesporu mnohem příjemnější než na městském sídlišti.
K drogám mě to nikdy moc netáhlo. Nepotřebovala jsem pokuřovat trávu, cucat papírky, šňupat kdoví co a polykat tabletku, po které bych protancovala troje boty. Ale k dospívání nejspíš patří i tato zkušenost a tak jsem se i já párkrát vydala po tom tenkém ledě.

Ach, ta dětská upřímnost

5. prosince 2015 v 8:00 | Luca |  Ze života
Takřka od nemluvněte jim člověk do těch malinkých hlavinek tlačí, aby byly slušné, hodné, aby se uměly rozdělit, aby nelhaly, byly upřímné a uměly pomoci druhému. A pak přijde věk zhruba kolem tří let a já začínám váhat, jestli by na té upřímnosti neměly pro změnu zase trochu ubrat. Jsou jim čtyři a jízda městskou hromadnou dopravou, sezení v přeplněné čekárně u lékaře, na úřadě nebo prostě kdekoli, kde je na jednom místě více lidí, je přímo za trest. Omluvné úsměvy, nechápavá gesta, zavřené oči. To všechno už mám natrénováno zcela dokonale. Občas by se ale hodil i kouzelný plášť neviditelnosti. Podotýkám ještě, že moje děti neumí šeptat. Spíš mám pocit, jak kdyby v určititých chvílích svůj hlásek schválně zesilovaly.

V mhd
"Tý jo, ta má ale obrovský prsa. Tak takový bych teda nikdy nechtěla." Muž sedící vedle nás zcela naplno spustil hurónský smích. Dámy za námi se chichotaly a madam s velkými (opravdu velkými!) vnady si raději postoupila do zadní části vozu.

"Maminko, proč má ta paní takovej divnej klobouk?"
"To je jeptiška, víš? A ta takový klobouk musí nosit."
"A co je to ten jeptišák?"

Karolínka se začne smát a já se jí pobaveně ptám čemu se směje. "Mami, ty sis prdla. Tady něco děsně smrdí."
Špitnu jí do ucha, že ne! a ať tak nehuláká. Myslíte, že mi to ti kolemsedící, kterým hrál smích na rtech, věřili? Ale fakt neprdla.. :)

"Jestli si ta divná paní sedne vedle nás, tak já tady teda sedět nebudu."

"Mami dívej, to je ale tlusťoch." A nebála se toho, rovnou na něj namířila ten svůj hebounký, dětský, upřímný prstíček. Zmohla jsem se jen na výtku, že prstem se neukazuje.

V restauraci
Číšník donese krásně vypadající a vonící jídlo, na což Karolína reaguje: "Fůj, to vypadá hrozně. Tak to teda fakt jíst nebudu." Pan číšník zamrkal a odcupital. Dělala jsem, že ji raději vůbec neslyším.

"Mami a koupíš mi zase to pivo?" Wtf?
"Cože? Jaký pivo? Copak já ti někdy kupuju pivo?"
"Jó, kupuješ, a mě to přece hrozně chutná!"
Myslela žlutou limonádu do půllitru. To ale kolemsedícím asi už nikdy nevysvětlím.

Na návštěvách (raději bez komentáře)
"Teto, ty máš tak žlutý zuby!"

"To miminko má divnou hlavu, že mami? Takovou placatou. A tady má nějakej flek. To miminko se mi ale vůbec nelíbí."

"Mami, půjdeme už domů? Něco tady divně smrdí."

A to není zdaleka všechno. Navíc jí nejsou ještě ani čtyři a ta druhá se teprve učí mluvit. Až si dají tandem, rezervuju si místo u Chocholouška.. :)

Nový život

4. prosince 2015 v 14:37 | Luca |  Rýmovačky
To mi bylo asi dvacet. Všechno v mém životě, včetně emocí, létalo nahoru a dolů, měnilo se z hodiny na hodinu. V jednu chvíli jsem byla ve stínu a pak z něj vystoupila...
Rýmovačka, která se nerýmuje, ale rezonuje.

Dnes ráno
začala jsem žít nový život.
A nemysli si
můj nejbližší ne-příteli,
ty do něj patřit nebudeš.
Všechny vzpomínky na tebe
jsem celou noc
pečlivě skládala
do krabiček barvy nebe
s popsanou cedulkou "naivní rána".
Teď si jdi sám
betonovou zahradou
posetou přestárlým podzimem
se štiplavou vůní pravdy.
Naše poslední partie skončila.
A ty,
i když to zatím nevíš,
jsi prohrál.

Reklamní šotek je můj kamarád

3. prosince 2015 v 13:11 | Luca
Obecně mi televizní reklamy nevadí. Když pak vidím nějakou, která mě určitým způsobem oslovila, dokážu to i ocenit. Reklama je vůbec téma, které mě zajímá a baví. Během pár minut se vám před očima odehraje příběh, který je mnohdy výmluvnější, než mnoho celovečerních filmů. Noc Reklamožroutů je pro mě kulturním zážitkem a příjemným celonočním dobrodružstvím. Ale pozor, Horst Fuchs (rozuměj "Pan teleshoping") mi do obýváku nesmí.

Vzpomínky

2. prosince 2015 v 18:33 | Luca |  Téma týdne
Miluju svoje vzpomínky, většina z nich je totiž krásná. Veselá, příjemná, motýlově lechtivá, laskavá, vzrušivě ohnivá, prostě nezapomenutelná a zcela nenapodobitelná. Každá moje vzpomínka má svoji vůni i chuť. A všechny dohromady tvoří moji minulost. Aby ta minulost však byla bezezbytku celá, někde hluboko v nitru sebe nosím pár vzpomínek, které nejsou tak veselé a barvité. Nosím je ukryté ve stínu a šedi svého já. A tyto vzpomínky mě stále učí být lepším člověkem.

Ty šťastné vzpomínky si představuji jako barevné balónky, které létají všude kolem statného, vzrostlého stromu. A jak svítí slunce, tak jeho bujná koruna háže stín. Na kmeni stromu je pak vyryto několik vět. Jizvy, které se nikdy nezacelí a nikdy nepřestanou tak úplně bolet. I když se mnohobarevné veselé balonky snaží sebevíc a strom je za tuto krásnou podívanou vděčný, občas přijde prudké bodnutí v ráně, na kterou už skoro zapomněl. Ale on nesmutní, že se mu bolest opět připomněla. Právě naopak. Tichounce, jen tak, po větru, šumí svými listy a šeptá o vděku, kolik se dokázal naučit z toho mála špatného, které si musel prožít. Jinak by nebyl tím, kým je. Šťastným stromem...


* Článek na téma týdne Ve stínu.
Aneb občas mě ta nostalgie baví.
A pak mi ještě najděte tatéra, který mi tuhle myšlenku vytetuje na tělo. To je výzva! :)