Špatná cesta je taky cesta

7. prosince 2015 v 13:12 | Luca |  Téma týdne
Hledat se v lese je bezesporu mnohem příjemnější než na městském sídlišti.
K drogám mě to nikdy moc netáhlo. Nepotřebovala jsem pokuřovat trávu, cucat papírky, šňupat kdoví co a polykat tabletku, po které bych protancovala troje boty. Ale k dospívání nejspíš patří i tato zkušenost a tak jsem se i já párkrát vydala po tom tenkém ledě.


Nebudu tu vypisovat o chvílích dusivého smíchu, tichých myšlenkách, divných pocitech, neukojitelném hladu a vyjedené lednici. Radši k věci.. Moje první setkání s tvrdší drogou proběhlo s partou přátel na chalupě kdesi v lesích. Snědla jsem hrst lysohlávek, zajedla to piškotama a čekala. Nic se nedělo a pak stačil jeden přebrept, smích a já se náhle ocitla v hodně divokém, barevném kolotoči. Chodili jsme v lesích, všichni naladěni na stejnou houbu, ale každý se svým příběhem v hlavě. Jaro teprve začínalo, všude bylo bláto a stromy se teprve probouzely po dlouhé zimě. Litovali jsme strom, který stál uprostřed pole, sám. Setkání se skupinou koní pro nás bylo obrovským dramatem. Na chvíli jsem se od všech odpoutala a v myšlenkách si dovolila myslet jiným směrem, než zbytek naší výpravy. Houpala jsem se na houpačce, hodně vysoko nad nimi a tichounce se jim smála. Bože, proč si ta Zuza maže co dvě minuty pusu jelením lojem? A pak se ztratil jeden z nás... Slunko začalo zapadat, bylo chladno a v lese už docela velká tma. Vrátili jsme se zpět na chalupu, dali si čaj a čekali na návrat do reality.

Nechápu, že jsem se tenkrát necítila dostatečně poučená, protože ten závěr byl fakt nepříjemný. Přesto jsem lysohlávky ochutnala ještě jednou. Zhruba rok po této zkušenosti a dala jsem si jich mnohem méně. Nechtěla jsem tak hluboký výlet, chtěla jsem se jen barevně zasmát, tak jako tenkrát v lese, na začátku. Jenže tenhle můj druhý výlet probíhal na obrovském panelovém sídlišti, v noci. Nejdřív strašně foukal vítr a přísahala bych, že začalo sněžit. Akorát, že byl květen. Dvanáctipatrové panelové domy mě obstoupily a já byla v pasti. V tu chvíli jsem měla hrozný strach, že se z té situace nedostanu. A pak jsem se našla... Našla jsem malou skulinku a běžela tak dlouho, až jsem stála před svým domem. Když jsem se na sebe doma podívala do zrcadla, jeho odraz se mě mými ústy zeptal, jestli mám tohle skučně zapotřebí. Ani jsem si nemusela odpovídat. Protože odpověď jsem moc dobře znala já, i odraz v zrcadle.


* Článek je psaný na téma týdne "Hledání sama sebe"

Dodatek: Úvahy na téma týdne mě moc baví a to hlavně proto, že se je snažím psát o první věci, která mě v tu chvíli napadne. Tentokrát jsem si vzpomněla na ty dvanáctipatrové domy, jak jsem hledala cestu ven a našla sebe, né takovou jaká bych chtěla být. Tak jsem přestala dělat to co nechci a přebytek energie vložila do něčeho smysluplnějšího.. :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | 9. prosince 2015 v 21:39 | Reagovat

Naprosto chápu
Člověk když je mladý chce zkusit snad všechno a pak si říká bylo to nutné?
Za některé zkušenosti (asi za všechny) jsem vlastně ráda, člověk si uvědomí, co je důležité a co ne..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama