Leden 2016

Blanka je dobrej tunel

29. ledna 2016 v 13:49 | Luca |  Video
Černobílý protestsong, v němž Bára Poláková společně s Davidem Kollerem kometují různé politické události, je sice už staršího data (r. 2012), přesto bych řekla, že na své aktuálnosti rozhodně nic neztratil.
Zpěvačku Báru Polákovou, která je zároveň také herečkou, mám moc ráda. Působí na mně jako velice sympatická holka, která rozhodně není hloupá, už vůbec ne nafrněná. Umí si dělat legraci ze sebe, stejně tak jako se postavit před vážnější témata. V písničce Sami Bára společně s Davidem připomínají největší české kauzy jako je tunel Blanka, Mostecká uhelná, studium plzeňských práv, kauza Kožený nebo Opencard.
Hra stínů, černé a bílé barvy mění na první pohled statický videoklip na zajímavý snímek, který v sobě skrývá náboj, diváka baví a zároveň neodvádí pozornost od textu písničky.



Běháte se sluchátky?

28. ledna 2016 v 17:10 | Luca |  Ze života
Letošní zima milovníkům běhání celkem dopřává, i když jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že běh v mrazech má také něco do sebe. Stačí dobré boty, kvalitnější oblečení a osvědčené běžecké trasy ve východní části Brna jsou celé jen moje. Co ve mně ale vyvolává myšlenku natolik silnou, že vzniká tento článek? Dotaz na vás, běžce se sluchátky. Není to příliš nebezpečná zábava?

foto: Unsplash / Pixabay

Ztracená růžovka

27. ledna 2016 v 15:00 | Luca |  Ze života
Můj muž nepostrádá smysl pro humor ani o půl 4 ráno, což se o mě říci nedá, ba naopak mě ty jeho vtípky někdy dohání až k mdlobám nebo lehce infarktovým stavům. Třeba historka dnešní noci. Mladší růžovka přišla za námi do pokoje, že potřebuje na záchod. Spíme na velkém dřevěném patře, kam se vejde matrace šířky 2 metry. Když jsme ještě neměli děti, vtipkovala jsem, že máme postel, na které se vyspí celá rodina. Ehm, v praxi již vím, že by to nebyl problém, kdyby růžovky spaly jako normální lidi a nebyly zároveň uzurpátorkami, zlodějkami peřin a neměly potřebu během spánku hrát škatule hýbejte se. To jsem ale trochu odbočila.

foto: niekverlann / Pixabay

Nečekám, žiju! (pokračování)

26. ledna 2016 v 7:17 | Luca |  Ze života
K mému poslednímu článku Nečekám, žiju!, který reagoval na nové téma týdne, jsem dostala hned dva komentáře, v nichž bylo psáno, že bych se měla rozepsat. Vždyť něco nakousnu a čtenáře zajímá víc, než jen nějaké pozastavení. Zamyslela jsem se nad touto myšlenkou a vlastně mě to nesmírně potěšilo. Znamená to tedy, že jsou tu lidé, kteří si rádi udělají čas, kdy s chutí a zájmem čtou, co já napíšu. To je přeci nejvíc, co si autor může přát. Čtenář, kterého zajímáte. Zabavila jsem ještě rozespalé růžovky (snad jim to chvíli vydrží) a zde je slíbené pokračování...

foto: MaThoPa / Pixabay

Nečekám, žiju!

25. ledna 2016 v 13:13 | Luca |  Téma týdne
Zdá se mi, že většina lidí po celý svůj život stále jen na něco čeká.

Až mi bude patnáct a budu mít občanku...
Až mi bude osmnáct...
Až dodělám školu...
Až začnu chodit do práce a vydělávat peníze...
Až budu bydlet sama...
Až si koupím auto...
Až mě v práci povýší...
Až mě požádá o ruku...
Až budu mít děti...
Až budou děti samostatné...
Až, až, až, až, až!

Určitě je důležité mít v životě nějaké záchytné body, vědět kam a za čím směřovat, ale stejně tak důležité je i být spokojený s tím co se děje teď a v tuto chvíli. Nerada bych se pořád za něčím hnala, otálela, že "až něco", tak bude ještě líp a na konci života zjistila, že jsem pořád jen na něco čekala, místo abych žila.



Tato glosa byla napsaná na téma týdne: Čekám.
Volné pokračování ke článku najdete ZDE.

Největší chyba

21. ledna 2016 v 20:08 | Luca |  Téma týdne
Největší chybou v životě je ta, která nelze napravit. Jediná chyba, která v životě nelze napravit, je život si vzít!

Knižní výzva

21. ledna 2016 v 8:30 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Ten nápad se mi líbí a dobré myšlenky by se měly podporovat! Ells rozjela další knižní výzvu a já se letos ráda zúčastním. Moje premiéra :)


Mladý a krásný

19. ledna 2016 v 14:45 | Luca |  Video
Viděla jsem film Velký Gatsby a od soboty se z toho nemůžu vzpamatovat. Už dlouho mě nějaký příběh neoslovil tak silně, jako The Great Gatsby. Od první chvíle mi byl sympatický, snad jsem se v něm i trochu viděla? Fantazie smíchaná s vírou a nekonečnou nadějí dokáže až nebezpečné věci. Jeho to zabilo.


Tichá myšlenka

19. ledna 2016 v 8:24 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Mám intenzivní potřebu prožít zážitek, myšlenku, jen nemám s kým.
Vyděsilo mě to. Já? Člověk obklopen tolika lidmi? Lidmi, kteří jsou dobří, vstřícní, inteligentní, laskaví, chápaví, divocí, vtipní, vášniví... Někteří z nich mě bez výhrady milují, tak jako já je. A přesto ani nikdo z mé rodiny, ti mně vůbec nejbližší, není takový, že by se dokázal naladit na moji myšlenku, která by vnitřní prožitek dokázala vysvětlit a přiměla tak posluchače pochopit a zároveň pomoci prozřít mé mysli? Pomoci nevybuchnout jako sopka, ve které to tichounce vře. Silný vnitřní prožitek se tak stal spouštěčem něčeho, o čem sama nevím jak s tím naložit. Mám strach, že shořím pod náporem toho nevyřčeného. Potřebuji to vykřičet nebo alespoň vypsat.
Tak takhle to tedy vypadá, když má člověk pocit, že na svých zádech nese tíhu celého světa? A přitom by k záchraně stačilo tak málo. Poslouchat.

Škola života

13. ledna 2016 v 16:10 | Luca |  Ze života
"Ty podporuješ nevěru?"
"Tak to ani náhodou. Moc dobře vím, jak jsou z toho zprzněný dětský duše, když ta situace přesáhne hranici."
"Proč jsi tedy souhlasila, že jí potvrdíš alibi? Vždyť tu včera nebyla."
"To je otázka. No protože je to kamarádka."
"Aha a ta kamarádka nemá děti?"
"Má."
"Tak vidíš."
"Ale ta situace ještě nepřekročila tu pomyslnou čáru."
"Dřív nebo později do toho stejně spadne."
"Nespadne. Potřebuje si jen vyčistit hlavu. Připomenout si, že je krásná, žádaná a že ji svět potřebuje i jinak než jako matku."
"Jako couru ji svět taky nepotřebuje."
"Proč hned couru? No tak si chce trochu užít toho zakázaného ovoce."
"Vy Evy! Jestli by to i její manžel bral s takovým božským klidem."
"Nebral. Proto tu včera byla celej večer."
"Nesouhlasím."
"Já taky ne, ale vlastně to chápu."
"A co ty zprzněný dětský duše?"
"Bych mohla vyprávět."
"Tak spusť."
"To je na dlouho. Možná na celej život."
"Nepřeháněj."
"Bolí to pak už na furt, ten hořký střet s realitou, že máma a táta..."
"Že máma a táta co?"
"Že se prostě rodina rozložila. Zkus složit jedno velké puzzle na dvě malé desky, mezi kterýma je díra. Nejde to. To z písku zbořil se hrad, co zdál se z kamene být."
"Zase ta tvoje přirovnání, ale chápu. Co ale nechápu, že jí v tom tedy pomáháš."
"Až časem jsem pochopila, že co má spadnout, spadne."
"A co ty děti?"
"Škola života. Žít se dá i s nakřáplým srdcem."