Nečekám, žiju! (pokračování)

26. ledna 2016 v 7:17 | Luca |  Ze života
K mému poslednímu článku Nečekám, žiju!, který reagoval na nové téma týdne, jsem dostala hned dva komentáře, v nichž bylo psáno, že bych se měla rozepsat. Vždyť něco nakousnu a čtenáře zajímá víc, než jen nějaké pozastavení. Zamyslela jsem se nad touto myšlenkou a vlastně mě to nesmírně potěšilo. Znamená to tedy, že jsou tu lidé, kteří si rádi udělají čas, kdy s chutí a zájmem čtou, co já napíšu. To je přeci nejvíc, co si autor může přát. Čtenář, kterého zajímáte. Zabavila jsem ještě rozespalé růžovky (snad jim to chvíli vydrží) a zde je slíbené pokračování...

foto: MaThoPa / Pixabay


Nerada se opakuji, ale tady musím. Abych navázala správně, je nutné připomenout větu: "Zdá se mi, že většina lidí po celý svůj život stále jen na něco čeká." A to není dobré. Často pak lidé pro samé čekání zapomínají žít své životy a neužívají si ty malé radosti, ze kterých se život skládá.

Přesto jsem se zamyslela a došlo mi, že i já celkem pravidelně na něco čekám. Pro někoho nepochopitelné, u mě dost možná už podivný rituál, ne zrovna chtěný, ale přicházející s železnou pravidelností, každý večer před spánkem. Ráno se pak budím s ohromnou radostí. Vždycky jsem si myslela, že se těším na kafe, které následuje jako můj tentokrát už zcela chtěný a oblíbený rituál. Jenže poslední dobou se večer bojím usínat ještě o trochu víc a ČEKÁM na ráno. Padá na mě černý stín strachu, těžko se mi dýchá a hlas v hlavě křičí na mozek, hlavně nemysli!, běž spát!, vzpomínej na to hezké!.
Jelikož žiju celkem náročné dny, usínám zhruba pět minut po té nepříjemné hádce s mozkem. Noci mám bezesné a když už se nějaký sen vloudí, je to spíš pěkná myšlenka, než noční můra. Pak přijde ráno, tichá radost, že jsem se probudila, že mám další den navíc. A kafe!

Vím přesně odkud tohle mé čekání koření a od té doby co jsem se stala matkou se intenzita čekání na ráno ještě prohloubila. Miluju život ve všech svých barvách. Je mi jedno, jestli je léto nebo ufňukaný podzim. Nadávám, když růžovky zlobí, ale už za pět minut jsem vděčná, že zlobit vlastně můžou. Někdy únavou fakt padám, ale mám muže, který mi dovolí padnout maximálně na gauč a jde dělat večeři. Ve všem se snažím hledat alespoň trochu dobrého a ono to tam je! Snažím se nespěchat, netlačit na čas, nečekat! Čas je to nejvíc co jsme mohli od života dostat. Jen toho večerního čekání na ráno se prostě zbavit nedokážu. S jistotou ale vím, že jednou čekat přestanu, už se bát nebudu, protože těsně před koncem se prý nebojí nikdo.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Žolanda Žolanda | E-mail | Web | 26. ledna 2016 v 17:32 | Reagovat

Pěkné pokračování ;) Ta poslední věta.. moc pěkná a i to hezky zakončila ;)

2 Luca Luca | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 10:15 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Nakonec to do sebe zase nějak samo zapadlo, tak jak život sám ;-)

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 27. ledna 2016 v 12:30 | Reagovat

Cítim veľkú afinitu. Tiež sa neviem dočkať - zatiaľ - rána a dobrej kávy.
Ale medzitým som zrozumnený s osudom a beriem čakanie ako životnú náplň. K tomu ešte radím aj pátranie po odpovedi na otázku "načo vlastne čakám". Odpoveď nenachádzam, takže mám stále čo "robiť", teda stále ešte čakať...

4 Jan Turon Jan Turon | E-mail | Web | 29. ledna 2016 v 15:22 | Reagovat

Tak to čekání je vlastně často v životě to krásné....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama