Experiment

20. března 2016 v 16:27 | Luca |  Ze života
Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede. Neangažuj se do řešení problému. Stále jej jen pozoruj. Nereaguj na jeho volání a zůstaň na pozici pozorovatele. Cítíš, jak ztrácí postupně svou sílu? Cítíš, jak problém přestává být problémem? Přišel a odešel a TY jsi neustále zde. Jsi prostředí - vnímání toho všeho. Jsi neposkvrněný a nejsi problémem. Tvá role je za všemi problémy, emocemi a myšlenkami. Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede.
Matrix-Neo
foto: Alexas_Fotos / Pixabay

Nedávno jsem zcela náhodou narazila na tuto myšlenku a její vnitřní síla se mi tuze zalíbila. Je fakt, že problémů, ať už velkých nebo jen zcela bezvýznamných, řeším denně několik a občas toho mám už fakt plný kecky. Cítím se z toho bezmocně, ztraceně a hlavně vyčerpaně. Řekla jsem si tedy, že až přijde ta správná chvíle, tuto myšlenku vyzkouším v praxi.

Dny ubíhaly ve svém stereotypu, jak už to na rodičovské dovolené bývá. Byly dny hezké a pak takové ty, kdy večer upadáte do slastného bezvědomí dřív, než vaše děti. Již několik dnů nevylezlo slunko, byla zima a růžovkám se rozjížděla rýma. Hodiny ukazovaly teprve půl desáté dopoledne a já už měla vypráno, uvařeno, pekla jsem chleba a potřetí uklízela rozbordelený obývák.

Vařila jsem si zrovna druhé kafe, když se z dětského pokoje začínal ozývat křik. Nejdřív hádka o puzzle. Voda na kafe vřela a já hledala čistou lžičku. Minutu na to řev, že jedna druhé vzala panenku. To už mají to puzzle doskládané? Zalévám kafe, kapku mlíka do něj a sedám ke stolu. Rána. Řev. Rána. Vzpomněla jsem si na onu silnou myšlenku a rozhodla se, že ji zkusím realizovat v praxi. Řev, rána, jemné cinkání vysypávajících se dřevěných korálků po celém pokoji. Držím se, abych tam nevlítla. Jen ať si to růžovky vyřeší mezi sebou, je to jejich problém. Jenže kdo bude uklízet ten bordel po bitvě? Minule jej uklízely dva dny a stejně jsem jim nakonec musela dost pomáhat. Ono takové to noční dupnutí na duplo je hodně bolestná záležitost. Mimochodem, už víte proč se lego duplo jmenuje právě duplo? Škoda, že tato informace není napsaná velkým červeným písmem jako upozornění na krabici. Věřím, že by se tak předešlo nejednomu bolestnému výkřiku při noční výpravě do dětského pokoje.

V hlavě si stále opakuju myšlenku, že když problém nechám být, vyřeší se sám. Růžovky přiběhly do kuchyně. Vika nemá ponožku, Kája tričko. Hluboký nádech nosem, výdech pusou. Dělám, že mě to nezajímá. Děvčata se přišla dohadovat za mnou. Potřebují soudce a toho já jim dneska nezahraju. Piju kafe a otvírám časopis. Dělám, že jsem děsně free matka a upozorňuji je, že je to jejich problém, který si musí vyřešit samy. Kája si mě podivně měří, Vika kňourá, že chce další puzzle (rozházet po místnosti!). Začínám tušit problém. Ten Karolíny pohled se mi moc nelíbí. Obě růžovky nakonec opravdu odkráčí do svého pokoje, kde je chvíli klid. Hrdě se plácám po ramenou jaká jsem skvělá matka a problém se vyřešil sám. Když už je tam ticho ale nějak podezřele moc dlouho a já mám kafe vypité, nedá mi to, jdu zjistit stav situace. Tiše nahlédnu a v první vteřině se o mě pokouší srdeční slabost. Jestli měla Popelka problém se smíchaným hrachem a kukuřicí, u nás by to do plesu nestihla ani s třemi hejny holubů. Růžovky vytahaly a rozházely po místnosti snad úplně všechno co mohly. Puzzle, malé, velké, korále, plyšáky, nádobíčko z minikuchyňky, všechny knížky i pastelky. Fixky, kterým nejdřív sundaly víčka a i ta rozházely všude kolem. Jak dokázaly rozmontovat ten dřevený domek pro panenky? Obě komody plné spodního prádla teď zely prázdnotou. Kalhotky s Hello Kitty visely dokonce na klice u dveří. Celá skříň vyházená, peřiny z postelí roztahané po zemi. Proč jen jsem už dávno nevyhodila tu krabici plnou minihraček z kindervajíček? A doprdele, co tady dělá můj fén? Dýchám, myslím na Matrix, konec světa a chuť někam zmizet. Pozoruju problém a koukám, že si vede fakt dobře. Problém : matka, 1 : 0.

A jak to celé dopadlo? Když jsem se vydýchala z prvotního šoku a tajně snědla půl tabulky čokolády, klekla jsem na kolena a za pomoci zcela nahých růžovek (nechápu, proč mají potřebu se pořád svlékat!) se pustila do úklidu. Kolem poledne byl dětský pokoj skoro uklizený, problém odplul a já si slíbila, že na svoje dvě růžový děti už raději žádné další životní rady a poučky zkoušet nebudu. Příště bych to nemusela rozdýchat tak snadno.. :)



Můj malý osobní dodatek: Neova myšlenka se mi líbí a má něco do sebe. Pohled na realizaci této idee spojený se svými dětmi jsem samozřejmě trochu odlehčila. Už na začátku jsem tušila, že to nějak takhle dopadne. Jednou ale zkusím praktikovat v jiné rovině a určitě ne na dětech. Ty jsou totiž natolik nevyzpytatelné, že i to největší životní moudro se u nich může v danou chvíli seknout ;)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Petr | Web | 20. března 2016 v 17:17 | Reagovat

To často praktikuji, když mám nějaký problém ve škole :D

2 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 20. března 2016 v 17:21 | Reagovat

Přesně :-)
Ve chvíli, kdy jsem si přečetla myšlenku, jsem si tak nějak uvědomila, že se možná problém řeší sám, ale nesmí se k jeho řešení pustit děti.
A je to jasná přímá úměrnost. Čím více dětí, tím více problém narůstá :-)
Jinak ten pokojíček si dokážu naprosto přesně představit. U nás máme podobný... Lucinko a Růžovky nemají modelínu? Protože taková modelína roztrhaná na malé kousky a náhodně zašlapaná do koberce, to je takový můj sen. Zlý sen...
Překonala to jen tuš a když jsem se utěšila tím, že na poměrně tmavém koberci nebije do očí, tak ještě zářivě žlutá barva, dvoudecka z malířských potřeb mé slečinky...

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 20. března 2016 v 19:21 | Reagovat

Heh :D To znám, když hlídám bráchu...
"A Same, kdo to jako uklidí?"
"Aja" (to jsem já)
"Ne, já to neuklidím"
"Mamáá"
"Ta to taky neuklidí"
"Jedeet"*sebere odrážedlo a jede do jiného pokoje

4 anchovickal anchovickal | Web | 21. března 2016 v 21:01 | Reagovat

Pecka :-)

5 Olivka Olivka | Web | 22. března 2016 v 10:55 | Reagovat

Musela jsem si to promyslet... podobný postup volím poměrně často, ale až na vzácné výjimky prostě nefunguje. Nebo by možná fungoval, ale všechno by trvalo o týdny až měsíce déle a na to nemám trpělivost :D

6 BellaQa BellaQa | E-mail | Web | 19. dubna 2016 v 18:01 | Reagovat

Děti sice nemám, ale pamatuju si vlastní dětství (tak nějak) a musím říct, že jsme s mými dvěma staršími sourozenci nebyli jiní. Ovšem u nás doma panoval respekt. Ne strach... opravdu respekt. Maminka zavelela a pokud jsme neuklidili, zavelela vařecha =) dodnes jsem hrozně vděčná, jak nás rodiče vychovali, nedám dopustit na malé výchovné popleskání po zadku ^^ ale co jsem chtěla okomentovat, je spíše Neova myšlenka... v praxi tak úplně nefunguje. Když jsem ji já vyzkoušela v praxi, moje problémy na mě vyčkávaly... možná to bude tím, že jsem chodila na střední a tak mají problémy tendenci se jen kupit =) tak asi bude třeba trochu oprášit ideu a vyzkoušet to jako zaměstnaný člověk.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama