Připomínám se

15. března 2016 v 10:44 | Luca |  Ze života
Všude samá pavučina a jak to tu smrdí zatuchlinou! Jako by se tu nevětralo alespoň několik neděl. A nejsem zrovna daleko od pravdy. Blog chřadne, prsty si pomalu zase začínají zvykat na ťukání všema deseti a moje vnitřní já neví, kterým příběhem by mělo začít.


Byla jsem plesat a k té příležitosti z botníku vyštrachala Popelčiny střevíčky s podpatkem cca 10 centimetrů. Jak jen jsem po dvou hodinách korzování po místním kulturním domě vzpomínala na svoje milované conversky. Nechápu, proč to my ženské děláme. Chceme se líbit, držíme se předepsaného ideálu a stejně mi moje krásné střevíčky pochválilo víc žen než mužů.

Z padesáti procent jsem úspěšně zdolala elektronický zápis a posléze i přijímací řízení do brněnských mateřských školek. Z padesáti procent proto, že jednu růžovku se mi podařilo udat, druhou nikoli. Teď se tedy poohlížím po soukromé školce a jestli mi v práci nepřidají, tak budeme od září večeřet asi jen domácí chleba s pomazánkovým máslem z Lidlu.

Našla jsem ztracený kus svého já. Je to silný kousek mé nebojácné povahy. Připomněla jsem si své dávnozapomenuté touhy, sny a přání. Jak jen jsem v sobě mohla tuhle důležitou část ztratit? A teď, když se našla, se nijak neslučuje s mým nynějším životem. Zcela nepochopena okolím tu kolem mě bloudí a já bych ji tak ráda chtěla přijmout zpět. Jenže tím se všechno mění a děti prý nemají rády změny.

Slavili jsme. Starší růžovka je tu s námi už 4 roky. Jako každoročně, i letos nechyběl všudepřipomínající kolotoč konverzace jak nám málem umřela při porodu. Že jsme tu porodnici měli přeci jen žalovat. Oni snad měli poznat, že moje úzká pánev nedokáže vyplivnout čtyř a půl kilové dítě. A že byla na té jipce jen týden? To je nějak málo, ne?
Když ale pominu tyhle diskuze, oslavili jsme to hezky. Jinak na tu dobu, kdy se růžovka narodila a vrátily jsme se z nemocnice, vzpomínám úplně nejraději. Tenkrát bylo hodně teplé jaro a já celé dny jen jezdila s kočárem po odlehlých brněnských cestách. Občas jsem někde zastavila, nakojila ji, přebalila a pokračovaly jsme dál. V noci krásně spala, skoro nikdy neplakala. Nejklidnější a nejvyrovnanější období mého života.

Konečně mám eliptický trenažér! Když se mi nechce cvičit nebo běhat, je pro mě ideální společník. Můj nový kamarád, který získal prominentní místo pod knihovnou, za čtecím křeslem, aby po něm růžovky moc nešplhaly.

Taky jsem si pořídila další boty, příšerně neonový lak na nehty (nechápu, jak jsem si tu barvu mohla vybrat!) a snažím se připomenout si angličtinu. Začala jsem být náročnější na sebe, ale i na své okolí. Hodně teď přemýšlím o životě a hledám cestu jak si splnit všechny své sny. Alespoň ty trochu reálné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. března 2016 v 12:12 | Reagovat

Už jsem si říkala, že jsi nějak polevila :-)
Ale nevadí, o to raději a nadšeněji vítám každý Tvůj blogový počin :-)
A hodně štěstí s menší Růžovkou :-)

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | 16. března 2016 v 21:16 | Reagovat

Taky jsem si smutně říkala, kam jsi zmizela a vždycky jsem tu nakoukla...

Sny by se měly plnit nebo bychom se o to měli snažit a okolí by mělo mít pochopení..neměli bychom se snů vzdát "tak" snadno..

3 Luca Luca | E-mail | Web | 20. března 2016 v 16:33 | Reagovat

[1]: [2]: Děkuji vám, děkuji holky, že si na mě vzpomenete. To moc potěší, zahřeje.. Jsem tu a snad už se nevzdálím. A kdyby přeci jen, nebojte, já se zase vrátím ;-) Mějte krásnou neděli :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama