2. kapitola

5. května 2016 v 11:45 | Luca |  Můj blogový román
Žanetě začal naléhavě zvonit mobil, což ji probudilo z neklidného spánku. Zprvu nemohla příčinu náhleho zvonění najít. Hledala pod polštářem i na zemi. Tam telefon nakonec také našla. Na dispeli svítilo cizí telefonní číslo. Neznámé hovory už několik týdnů nepřijímá a moc dobře ví proč. Zmáčkla červené tlačítko a přístroj utichl. Měla by se naučit vypínat si vyzvánění, alespoň na noc.


Digitální budík svojí svítivou rudou barvou ukazoval tři nula sedm. Cítila úzkost, tak jako včera, předevčírem, minulý týden. Ty hrozné noční můry jsou den ode dne horší. A to se dřív bála jen usnout.
V dětské postýlce, která byla přisunuta k její posteli, začal být nepatrný pohyb.
Ach ne, vzbudila jsem ho, pomyslela si.
Malý chlapec začal plakat, ale jen tichounce.
"Neplač miláčku, maminka je u tebe."
Otevřel oči a ji bodlo u srdce. Oči tak modré jako když se díváte do nebe v krásném letním dni.
Tichý pláč miminka pomalu ustal. Přitiskl se k matce, přivřel víčka a začal upadat zpět do spánku. Žaneta věděla, že dneska v noci už neusne. Další noční můra by na ní ráno byla hodně znát. Místo toho, když malý Oliver opět usnul, položila jej do postýlky a tiše se vyplížila z ložnice. Dveře nechala pro jistotu pootevřené, kdyby se opět probudil. Prošla dlouhou chodbou na jejímž konci byly dveře do prostorné a během dne slunečné kuchyně. Zapnula knoflík na varné konvici, aby si uvařila čaj a než se voda ohřála, šla ještě zkontrolovat dvojčata, která klidně spala ve svém pokoji v patře.

Když se vrátila do kuchyně, zalila sáček meduňkového čaje horkou vodou, sedla si ke stolu a myslela na včerejší návštěvu u doktora Petráše. Ještě nikdy neměla k žádnému lékaři takovou důvěru jako právě k němu. Jeho pomoc ji dostala z toho nejhoršího, ale teď měla pocit, že se léčba zastavila.
"Žaneto, já pro vás udělal maximum a teď je to jen na Vás. Medikace je ideální, vzhledem k okolnostem. Psychicky jste se ohromně posunula vpřed. Udělejte ten poslední krok. Dovolte si přijmout co bylo, abyste to ze sebe mohla konečně dostat pryč."
Žaneta se ale v žádném případě nechtěla vracet do minulosti. To proto teď nemohla v noci spát.
Když jí doktor Petráš udělil takovouto radu poprvé, byla ochotna udělat takřka cokoliv, aby se její stav zlepšil. Šla do komory, kterou naprosto nesnášela. Bylo v ní ukryto mnoho bolavých vzpomínek a věcí, které ty tíživé vzpomínky vyvolávaly. Včetně velké šedé krabice z ikea, kterou tenkrát koupili chvíli před stěhováním. Žaneta věděla zcela jistě, že právě v ní jej najde. Deník. Její deník, který ukrýval mnoho poznámek starých přes deset let.
Vzpomínky na to léto, kdy ji opustil Jakub, na Danielův atelier, ve kterém tenkrát strávila celý podzim. Tam ho vlastně poznala, na terase Danova atelieru, během kolaudačního večírku.

Chvíli jen tak seděle u kuchyňského stolu a ruce si ohřívala o teplý hrnek čaje. Myslela na doktorovy rady a na pocity, které v ní čtení deníku minule vyvolalo. Dokáže být tentokrát silnější? Doktor tvrdil, že každá další konfrontace s minulostí a uvědomění si přítomnosti ji posílí a tak bude blíž k úplnému uzdravení.
Žaneta se zhluboka nadechla, v myšlenkách napočítala do pěti a tiše vydechla. Šla do komory a z šedé krabice vytáhla své poznámky z minulosti, které tenkrát psala do zápisníku v tmavě hnědých tvrdých deskách.
Listovala popsanými stránkami a tvář jí růžověla vzrušením i občasným studem. Tohle se vážně stalo? Ano, jak bezhlavě tenkrát nabídla Danovi sex. Upila z hrnku meduňkového čaje, otočila na další stránku a vzpomínky, linoucí se v myšlenkách jako příběh, začaly vyplouvat na povrch úplně samy.


***************************************************
"Žaneto, chci se s tebou pomilovat." Na odpověď nemusel čekat příliš dlouho. Sotva jeden hluboký nádech a tiché vydechnutí nosem.
"Hm, tak jo."

Taková rána úplně nesnášela. Bolela ji hlava a měla pocit, že ani sprcha z ní nesmyje tu špínu předešlého večera. Moc si toho nepamatovala. Nit vzpomínek končila někde u toho jejich povedeného milování, kdy Dan nemohl najít kondom a tak se pustili do debaty, zda se pomilují bez ochrany a nebo se nepomilují vůbec. Nakonec oba došli k názoru, že jsou tak opilí, že by z nějaké úžasné rozkoše stejně nic nebylo, což je velice pobavilo a tak se smáli a smáli a … Tam Žanetiny vzpomínky končily.
Otočila kohoutkem, čímž vypnula přívod teplé vody. Zabalila se do Danovy fialové osušky a šla uvařit svoji milovanou kávu.
"Dane, vstávej. Kafe je hotové a já nemůžu najít žádný cigarety."
Z pod peřiny se ozvalo zareptání, že cigarety najde v jedné z kapes jeho džín. Žaneta si sedla jen v osušce na vcelku prostornou terasu o velikosti 3x4 metry, která patřila k atelieru. Hrnek s krásně vonící kávou postavila na betonovou zem, nohy s úlevou položila na židli, kterou donesla z kuchyňky, zapálila si cigaretu a rozhlížela se po Východním sídlišti, které se jí zdálo vždy tak ohromující. Těžko říct, čím ji betonem převažující East side, jak sídlišti ráda přezdívala, tolik uchvacovalo. Možná rozličností lidí a osudů, které tu poznávala?

Bylo osmého září, ale počasí se tvářilo jako by byl konec července. Žaneta si s povzdechem vzpomněla jak jí bylo v půli letních prázdnin ještě nádherně. Život se zdál tak báječný. Měla po maturitě a její přítel Jakub ji pozval na dovolenou do Itálie. Přijímačky na vysokou školu ji teprve čekaly a ona si byla skoro jistá, že je zvládne.
Stačil měsíc, aby se vše zhroutilo jak domeček z karet. Přímo na Piazza San Marco, tedy na náměstí svatého Marka v Benátkách, jí Jakub řekl, že po návratu z Itálie se stěhuje do Londýna. Sám. Žaneta byla z rozchodu tak mimo, že k přijímačkám ani nešla a tím si u rodičů nadobro zavřela dveře. Hlavně proto se všechny násladující dny změnily v utrpení a noci v hledání pravdy na dně sklenky.
Tohle zářijové ráno ji zase bolela hlava a taky se jí chtělo trochu brečet. Nechuť cokoliv řešit, ať už s rodiči nebo na úřadu práce, kde byla od minulého týdne evidovaná, rostla každou minutou. Kéž by tu mohla zůstat napořád a stále jen pozorovat Východní sídliště, lidi, kteří v něm žijí a světla, která se rozžínají s večerním soumrakem. Nejdříve jedno, pak další a další a další. A náhle se před ní rozprostře stovka a možná i víc světel, světýlek a malých světýleček, jako hvězdná obloha na zemi, na East side.
"Co to tady provádíš?" ozval se hlas velice blízko u jejího levého ucha.
Žaneta sebou cukla. Úplně se ztratila ve svých představách a zapomněla kde je. Otevřela oči a vše bylo zpátky. Slunečné ráno, potíže, kocovina, ale taky pozitivní vůně kávy.
**************************************************

Žaneta dostala chuť na kafe. Zavřela deník, nachystala hrnek, zmáčkla tlačítko a za chvíli už kuchyní voněla příjemná vůně Jižní Ameriky. Bylo pět hodin ráno, denní světlo se brzy začne hlásit o slovo. Napadlo ji, že by dnes mohla zavolat Danielovi. Ale dokáže to vůbec? Naposledy s ním mluvila v nemocnici, před sedmi měsíci.




Jak bude příběh pokračovat? To záleží i na tobě. Hlasuj v anketě!
Anketu ukončím v neděli 8. května a ve čtvrtek 12. května se můžeš těšit na další kapitolu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka klavesnicetuka | Web | 23. května 2016 v 21:22 | Reagovat

super....určitě pokračuj!:-)
hlasovala jsem, je to zábava, vážně..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama