Září 2017

Životní fáze

15. září 2017 v 9:04 | Luca |  Ze života
Občas mi přijde, že jsem přeskočila minimálně jednu životní metu. Že jsem se vykašlala na životní fázi, na kterou se těšíte od chvíle, kdy si uvědomíte, že život se musí pořádně prožít. Né, že bych vyloženě strádala, že jsem ji nějakou nepochopitelnou chybou přeskočila, ale čím jsem starší, tím víc si její důležitost v životě každého člověka uvědomuji.

foto by: kelseyannvere / Pixabay

100 dnů do Vánoc

14. září 2017 v 11:26 | Luca |  Video
Taky vám přijde, že začne škola, nastoupí podzim, třikrát mrknete a jsou tady Vánoce? Mám podzim ráda. Vlastně mám ráda každé roční období. Ta rozmanitost během celého roku je kouzelná. Ale podzim mi uteče vždycky nejrychleji. A kdybyste to náhodou něvěděli, do Vánoc zbývá ode dneška rovných 100 dnů. Taky se těšíte na svařák, barevný světýlka, vůni skořice, Dorotu Máchalovou, Lásku nebeskou, svíčky, sníh, vaječnej koňak, teplý ponožky a hygge večery pod dekou? Já už docela jo.. :-)

A tady máte jednu o Ježíškovi... ;-)


Matka začátečnice

9. září 2017 v 9:00 | Luca |  Ze života
Letos jsem se do toho školkového režimu vrhla pořádně po hlavě. Loňský rok pro nás byl v mnohém zásadní. Můj návrat do práce, růžovky si zvykaly na zcela jiný, školkový, režim a abychom to všechno nějak přežili, museli jsme si v systému najít svoji cestičku. To jsme zvládli myslím celkem úspěšně. A letos, kdy si starší růžovka již hrdě nosí status předškolačky, rozhodla jsem se konat, tedy nezahálet a přejít do dalšího levlu.



Lu říká #1

8. září 2017 v 19:59 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Že si připadáš obyčejně? Všichni jsme takový všední "prostě normál". Důležité je ten normál nosit nenormálně.

Lupa a všiváček

7. září 2017 v 9:39 | Luca |  Ze života
Dnes tu pro vás mám jeden starší článek, když je ten začátek nového školkového roku. Školka, to není jen hlasité uff, když zabouchnu dveře při odchodu. To je i stres z každého sebemenšího zakašlání, panika při rýmě (vždyť tomu děcku nic není!), nástěnka přeplněná informacemi, které nestíhám číst a taky vši.

Den ženské energie

6. září 2017 v 8:26 | Luca |  Krátce / kvak a fňuk
Dnes v 9:02 nastane úplněk. Dnešek je dnem ženské energie, jeho patronkou je bohyně Šakti, která je symbolem ženství. Smějte se, oslavujte, tančete, radujte se, užívejte si života, dopřejte si vnitřní svobodu. Milujte se!


V pátek Carrie, v sobotu Bridget

3. září 2017 v 8:24 | Luca |  Ze života
Jako matka dvou divokých, ubrebentěných růžovek, pracující žena, funkční hospodyně, psycholožka, rozhodčí, zdravě nás stravující (alespoň od pondělí do pátku) a pohybové aktivity vyhledávající člověk, občas mám maximální útlum a to se pak měním ve starou, uvrčenou vlčici. Naštěstí u nás doma už vědí co s tímto mým stavem dělat, jak mi dobít baterky a tak se ze mě tu a tam, díky vstřícnosti mé rodiny, opět může stát v pátek večer Carrie Bradshaw a od soboty do nedělního odpoledne Bridget Jones. Rodina si užívá krásy přírody na Vysočině a město je celé jen moje. Tyhle víkendy prostě miluju!


Poučená, nebo nepoučitelná?

1. září 2017 v 12:58 | Luca |  Ze života
Vlna odchodů, migrací, pokusů o osobní růst a přeběhů za lepším zasáhla i moje blogování, čehož si někteří z mých čtenářů nejspíš (doufám!) všimli. Od ledna, kdy jsem napsala na blijanky.blog.cz svůj letos první a zároveň také poslední článek, uběhlo už osm dlouhých měsíců. Také mě strhl pocit, že mám přeci na víc než je špatné blogerské zázemí, kde se o své blogery nikdo nestará, zpětná vazba je minimální a výhled do budoucnosti mizivý. A tak jsem si založila svůj osobní blog.


Mám svoji placenou doménu, graficky vymazlenou, dle svých představ a přání. Nikde žádné reklamy pokud já sama nedovolím, vše je pouze v mých rukou. Jenže ouha, ani pocit, že si můžu dělat "co chci", mě nezastaví se tu a tam nostalgicky vrátit na svůj "starý" blog.

Třesoucími prsty klepu tu známou adresu, kterou jsem svého času otevírala i dvacetkrát denně. Kontroluji jak moji čtenáři mizí a mé staré texty už v podstatě nikoho nezajímají. Jen tu a tam nějaký zbloudilý. Tajně si užívám teplo domova, vždyť tady jsem přeci doma. V mém maličkém blogovém světě. Tady mi bylo vždycky dobře.

S webovými stránkami blog.cz to nemá společného vůbec nic. A nebo přeci jen trochu ano. Tenkrát jsem si je vybrala, věřila jsem ve své rozhodnutí, že právě tady začnu s blogováním. Dva roky mého života, mé první krůčky, pokus o kvalitní blogování. Těžko se opouští tyto dva roky, nemůžu je jen tak přepsat někam jinam, nějak jinak a ani moderní "vystajlovanej" blog proti tomu pocitu nic nezmůže. Špatně se mi tam píše, necítím se dobře a zkouším to všelijak. Pořád to ale není ono. Jsem to vůbec ještě já? Cítím to v kostech, návrat bude nutný.

PS: Původně jsem tento článek chtěla nazvat "Mami, jsem doma". Celé je mi to nějaké povědomé, tak nejspíš proto ;) Ke každému zásadnímu životnímu kroku musí člověk uzrát a pokud to nejde, nelámat nic přes koleno. Ono to jednou půjde... :)
Hezký pátek, vaše LU