Krátce / kvak a fňuk

Lu říká #1

8. září 2017 v 19:59 | Luca
Že si připadáš obyčejně? Všichni jsme takový všední "prostě normál". Důležité je ten normál nosit nenormálně.

Den ženské energie

6. září 2017 v 8:26 | Luca
Dnes v 9:02 nastane úplněk. Dnešek je dnem ženské energie, jeho patronkou je bohyně Šakti, která je symbolem ženství. Smějte se, oslavujte, tančete, radujte se, užívejte si života, dopřejte si vnitřní svobodu. Milujte se!

Vítěz je sám

26. října 2016 v 14:00 | Luca
Ještě jsem ji teda nedočetla, ale jsem naštvaná. Jedna nastavovaná, hustá omáčka slov kolem příběhu. Kdyby pan Coelho napsal raději prostou povídku, bez všech těch zbytečných příkras a srovnávání kolem, to by potom stálo za to. A tak čtu a čtu a on pořád plácá a plácá...

Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji hodnotu každé vteřiny.

Paulo Coelho: Vítěz je sám

Korekce

11. října 2016 v 8:01 | Luca
Rozuměj korekce matky, tedy mě. Nápravu zjednala Karolína, tedy dcera, čtyřletá růžovka :) Miluju!

Říkám jí "uhni Kájo".
Odstoupí, otočí se na mě a s naprosto ledovým klidem mi oznámí: "Říká se s dovolením a prosím. Tak si to pro příště pamatuj, ano?"
Omluvila jsem se, řekla jí, že má samozřejmě pravdu a odešla do kuchyně se sklopenou hlavou. V kuchyni jsem tu hlavu zase zvedla a cítila se hrdě. Tohle je důkaz, že naše výchova se ubírá tou správnou cestou.. :)

Jak jsem se ztratila...

15. června 2016 v 17:55 | Luca
... sama sobě.
Jak se taková věc může vůbec stát? Netuším, pořád nevím jak přesně se to přihodilo, ale jedno ráno jsem to prostě už nebyla já. Spíš lidská schránka přijímající signály okolního světa. Kafe mi chutnalo pořád stejně, mrkala jsem zrovna tak, ale najednou jako bych nemyslela. Nechtělo se mi vyvíjet nějakou další myšlenku, když ty tisíce předešlých stejně nikoho nezajímaly.

Příběh z obrazu

8. května 2016 v 12:37 | Luca
Můj kamarád malíř namaloval obraz. Byl zajímavý. Prohlížela jsem si jej nejdéle ze všech obrazů, které byly v jeho atelieru k vidění. "Líbí se ti?" zeptal se mě. "Ani nevím." odpověděla jsem na jeho otázku.
"Tak mi o něm něco napiš. Napiš ten příběh, který v něm cítíš."
To je výzva, napadlo mě.
Tak tady máš příběh z tvého obrazu...

Levá nebo pravá?

22. března 2016 v 8:00 | Luca
Vždycky mě velmi fascinovali leváci. Preference levé ruky před pravou. Možná proto, že je to stále tak trochu neobvyklá záležitost a mně se líbí, když se něco vymyká normálu. Můj dědeček byl levák, tedy bohužel přeučený na praváka, protože až do roku 1967 bylo v tehdejším Československu leváctví bráno za jistý sociální handicap a leváci se násilně přeučovali na praváky. Dokážete to pochopit? Jak mohl mít někdo problém s tím jakou rukou se podepisuje, nebo škrábe brambory jeho soused?

Čuchni jak mi smedí pedelka

20. února 2016 v 8:00 | Luca
"Čuchni jak mi smedí pedelka." Tak přesně tahle věta se ozvala z vedlejší místnosti, kde si hrály moje dvě sladké růžové princezny. Jelikož ale vím, že jejich andělský vzhled se naprosto neslučuje s jejich někdy až ďábelskýma dušičkama, začala jsem být celkem neklidná. Dvakrát jsem pokašlala, třikrat se zavrtěla na židli, až mi to nedalo. Zvedla jsem se od počítače (zase ta redakční uzávěrka!) a šla situaci v dětském pokoji raději zmapovat. Zcela nenápadně jsem nahlédla, ovšem noha se odrazila víc než bych chtěla, já přepadla přes nohu druhou a jako slon dodupla přímo do středu dění.

20 centimetrů

6. února 2016 v 8:00 | Luca
Rok jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že dlouhé vlasy je přesně to co chci. Inu, stačilo jedno připitomělý ráno, kterému předcházela ještě připitomělejší noc a rázné bouchnutí do stolu, že dlouhé vlasy už nechci, bylo na světě.
S podivem jsem zaregistrovala, kolik lidí projevilo nad mojí změnou zájem a ne každý dokázal mé rozhodnutí pochopit.
No co už, já jsem za své rozhodnutí ráda a těch 20 centimetrům vlasů, které letěly do koše, mi rozhodně nechybí. Hlava o 5 kilo lehčí a cítím se skvěle. Kdyby se ale přeci jen chtěl ještě někdo ptát proč...

Knižní výzva

21. ledna 2016 v 8:30 | Luca
Ten nápad se mi líbí a dobré myšlenky by se měly podporovat! Ells rozjela další knižní výzvu a já se letos ráda zúčastním. Moje premiéra :)

Tichá myšlenka

19. ledna 2016 v 8:24 | Luca
Mám intenzivní potřebu prožít zážitek, myšlenku, jen nemám s kým.
Vyděsilo mě to. Já? Člověk obklopen tolika lidmi? Lidmi, kteří jsou dobří, vstřícní, inteligentní, laskaví, chápaví, divocí, vtipní, vášniví... Někteří z nich mě bez výhrady milují, tak jako já je. A přesto ani nikdo z mé rodiny, ti mně vůbec nejbližší, není takový, že by se dokázal naladit na moji myšlenku, která by vnitřní prožitek dokázala vysvětlit a přiměla tak posluchače pochopit a zároveň pomoci prozřít mé mysli? Pomoci nevybuchnout jako sopka, ve které to tichounce vře. Silný vnitřní prožitek se tak stal spouštěčem něčeho, o čem sama nevím jak s tím naložit. Mám strach, že shořím pod náporem toho nevyřčeného. Potřebuji to vykřičet nebo alespoň vypsat.
Tak takhle to tedy vypadá, když má člověk pocit, že na svých zádech nese tíhu celého světa? A přitom by k záchraně stačilo tak málo. Poslouchat.

Kniha od Ježíška

27. prosince 2015 v 11:27 | Luca
Byla jsem napnutá jak kšandy, když se měl dostavit Ježíšek s nějakým dárečkem. Né, že by mi záleželo na materiálních věcech, ale dárky obecně moc ráda dávám a ano, přiznám se, taky je dostávám. Mé okolí o mně ví, že miluju knížky. Ráda je čtu, voní mi, zdobí náš domov, učím je milovat i své děti. Přesto jsem knihu jako dárek nedostala už několik let. Ani letošní Vánoce nebyly výjimkou!
Knihy si tedy většinou kupuji sama. Samozřejmě tím u mě neztrácí žádné kouzlo. Přesto si myslím, že právě knížka se může stát tím nejosobnějším darem. Ten, kdo ji chce darovat, musí nad ní přemýšlet, už jen pro to, chce-li se trefit do vkusu budoucího majitele. A zároveň, pro duše vnímavější, se zde naskýtá prostor pro mnohá tajná sdělení. Moje fantazie je v těchto případech až nebezpečně bezbřehá! ;)

PS: Mé čtenářské já nemá bohužel už tolik prostoru pro seberealizaci, jako v časech bezdětných. Přesto jsem dál vášnivou sběratelkou a doufám, že již brzy se do svých knih budu začítat stále častěji a hlouběji.

Protože tě miluju

11. prosince 2015 v 6:49 | Luca
Každý den není růžový (ani s růžovkama) jak z reklamy na dokonalé rodičovství. Růžovky se umí vztekat, dělat pravý opak toho co po nich žádám, vymýšlet nesmyslné hry, ve kterých jde o jejich zdraví a mě tak zvedat tlak třikrát do hodiny. A to jde o zdraví zase mně.
Včera byl jeden takový den, kdy se hodiny nesnesitelně táhly a růžovky řadily jak černá ruka. Při miliontéšesté výtce jsem si povzdechla, že by mohly jet na víkend třeba k babičce, na což mi Kája odpověděla, že klidně, ale jen se mnou. Říkám jí, proč se mnou, že si od sebe alespoň trošku odpočineme, o to víc si ty předvánoční dny pak spolu budeme užívat. Na to mi Kája naprosto jasně odpověděla: "No protože tě miluju!" V tu chvíli se mi nahrnuly slzy do očí a zcela uvolněně, poprvé za ten den, jsem se začala smát. A pak jsme se všechny tři objímaly, pusinkovaly a smály.
Do půl hodiny řádily zase, ale vadilo mi to tak nějak míň.
Je nepopsatelně krásné být mámou, i když je to ta nejnáročnější činnost, kterou znám.

První sníh

24. listopadu 2015 v 11:03 | Luca
Tak už i my tady na jihu jsme se dočkali! Včera, v pondělí 23. listopadu odpoledne, sněhové vločky pocukrovaly Brno. Sice jen chvíli, ale byla to nádherná chvíle. Zrovna jsem s růžovkama cestovala mhd. Když v tom se na zastávce Masná otevřely dveře a já radostně křikla, že sněží. Pak už za mě hlasitý radostný projev převzaly holčičky. Karolínka chtěla hned volat tatínkovi, abychom tu radost sdíleli všichni společně. Byla to chvilinka, ale tolik lásky a citu se do ní vešlo. Na tu kratinkou chvíli jsme se všechny tři společně dokázaly přenést někam daleko, do hloubi představ o zasněžených bílých Vánocích, pryč od nafrněných, ubručených a zachrchlaných spolucestujících. A doufám, že některým z nich ta čistá, dětská radost mých dětí (i má ;) vykouzlila úsměv na tváři.

Evolution

13. listopadu 2015 v 11:04 | Luca
Protože se poslední dny všechno točí převážně kolem druhých narozenin mé milované druhorozené, hodně vzpomínám na ty začátky, kdy jsme se sžívali a zvykali si, že z tříčlenné rodiny je náhle regulérně čtyřčlenná. Po devět měsíců nám sice tenhle fakt připomínalo moje stále se zvětšující břicho, ale když to pak přijde, člověk se staženým zadkem čeká co bude dál a jak to všechno vlastně může zvládnout. Může! Zvládne! Dokáže! Žije a miluje! Pláče a raduje se! Věří! Doufá! Děkuje...
Už dva roky jsme čtyři. Užíváme si to a s pokorou děkujeme za každý nový ráno... :)

 
 

Reklama