Rýmovačky

Lodě co neplují

7. listopadu 2016 v 15:38 | Luca
Stála jsem na vrchní palubě lodi,
která se nechystala odplout.
A on mi řekl,
že lodě co neplují jsou k ničemu...

Cesta osudu

15. července 2016 v 10:40 | Luca
Cestičkou klikatou
k domovu směřujem,
věříme na lásku,
na jejíž oltář
sebe si věnujem.

Instituce

11. července 2016 v 8:34 | Luca
Děti a peníze
pomyslné misky vah
je to až k ne - víře
před Bohem
v dobrém i ve zlém
na obálce modrý pruh
uzavírá se kruh
ze zlata.

Iluze

15. června 2016 v 21:00 | Luca
Ukrývá za dvířka
tajemná básnířka
veršíky o víře
na zažloutlém papíře
sepsané hnědou tužkou
na obočí.

Tenkrát když věřila
skvostný svět sobě tvořila
a čím hlouběji plodila
ve vlastním přesvědčení se ztrácela
odloučená.

Zamčené za dvířky
tělo stárnoucí básnířky
jehož ruka svírá papíry
popsané veršíky, které prosily
o skutečnost.

Slečna

18. dubna 2016 v 10:32 | Luca
Jsem slečnou z lásky
stvořenou
pro vrásky
chvílemi nechtěnou,
hledající víru,
životem přepitou,
nemající sílu,
láskou zabitou.

Nový život

4. prosince 2015 v 14:37 | Luca
To mi bylo asi dvacet. Všechno v mém životě, včetně emocí, létalo nahoru a dolů, měnilo se z hodiny na hodinu. V jednu chvíli jsem byla ve stínu a pak z něj vystoupila...
Rýmovačka, která se nerýmuje, ale rezonuje.

Dnes ráno
začala jsem žít nový život.
A nemysli si
můj nejbližší ne-příteli,
ty do něj patřit nebudeš.
Všechny vzpomínky na tebe
jsem celou noc
pečlivě skládala
do krabiček barvy nebe
s popsanou cedulkou "naivní rána".
Teď si jdi sám
betonovou zahradou
posetou přestárlým podzimem
se štiplavou vůní pravdy.
Naše poslední partie skončila.
A ty,
i když to zatím nevíš,
jsi prohrál.

Podzimní

4. října 2015 v 15:34 | Luca
Zase jedna podzimní, ufňukaná.. ;)

V slzách se ztrácí
člověčí víra,
nebeská měkkost,
motýlí křídla.
A sny o pravdě!
Dlážděné náměstí,
nad hlavou krvánky,
podzimní neštěstí,
kdy dotek je víc,
než by sis přál.
Za upřímný pohled
život bys s hrdostí dal.

Vyznání

18. září 2015 v 20:00 | Luca
Vyznání lásky
na záda
dnes v noci
budem si psát.
Až přijde svítání
budeš mi vyprávět,
že máš mě fakt rád.
Pro oči,
pro úsměv,
pro něhu.
Pro každičkou chvíli
našeho příběhu.

Píseň padajícího listí

17. září 2015 v 21:18 | Luca
Jak prázdná mohou být slova,
když ráno dává sbohem noci.
Třesoucí ruce se snaží skrýt
zbytečně naivní slzy ve tváři.
A tichý hlas šeptá do vlasů,
jak tuha maluje na plátno
zkřivené naděje minulých dnů,
kdy podzimní déšť
zakrýval obavy
co přinese nové ráno.
 
 

Reklama