Téma týdne

Kytice barev

20. října 2016 v 9:17 | Luca
Mám na sobě ten starý svetr, který mi poslala prababička z Mostu. Moc dobře vím, že jej nepletla ona, i když se tak tvářila. Nejspíš nějaká kamarádka na patře. Bože, dvanácté patro a ten výtah, který tam jezdí, je hrozný. Když jsme v Mostě byli naposledy na návštěvě, ještě celá rodina, šla jsem raději pěšky. Všech dvanáct pater. A výhled z malého balkonku? Pokoj s balkonem, to je jeden z těch lepších. Nic moc. Pomalu se rýsuje rekultivace, ale zatím je to stále holá, prašná zem. Zvláštní místo, Měsíční krajina. A že na ni musí být výhled zrovna z domova důchodců?.
foto: flyupmike / Pixabay

Pan bezmozek

3. července 2016 v 9:09 | Luca
Střet s bezmozkem nepatří mezi mé oblíbené vzpomínky. Škoda jen, že takový obchod, kde by se dala špetka toho rozumu pořídit, je utopií. A nebo ne, žádná škoda.

Ten poslední

16. června 2016 v 13:20 | Luca
Ukryla jsem se do dětského pokoje, tam totiž moje děti tráví nejmíň času. A pak jsem tajně snědla celou čokoládu! Ale pozor, žádný relax, mazlení a poklidné rozjímání. Nacpala jsem ji do sebe během jednoho dílu prasátka Peppiny. Špatně od žaludku mi začalo být přibližně za další dva díly a během následujících tří jsem tu lákavou pochoutku horentně vyzvracela.

Symbol uzavřeného kruhu

12. února 2016 v 8:31 | Luca
Domov... Člověk by se tam měl cítit dobře, svobodně a bezpečně. Ten můj domov byl dlouhá léta po boku rodičů a sourozenců v 3+1 na panelákovém sídlišti, kde žilo mnoho dalších nám podobných rodin. Říkali jsme si "uranové děti", ale o tom třeba někdy příště.

foto: mmrascally / Pixabay

Nečekám, žiju!

25. ledna 2016 v 13:13 | Luca
Zdá se mi, že většina lidí po celý svůj život stále jen na něco čeká.

Až mi bude patnáct a budu mít občanku...
Až mi bude osmnáct...
Až dodělám školu...
Až začnu chodit do práce a vydělávat peníze...
Až budu bydlet sama...
Až si koupím auto...
Až mě v práci povýší...
Až mě požádá o ruku...
Až budu mít děti...
Až budou děti samostatné...
Až, až, až, až, až!

Určitě je důležité mít v životě nějaké záchytné body, vědět kam a za čím směřovat, ale stejně tak důležité je i být spokojený s tím co se děje teď a v tuto chvíli. Nerada bych se pořád za něčím hnala, otálela, že "až něco", tak bude ještě líp a na konci života zjistila, že jsem pořád jen na něco čekala, místo abych žila.



Tato glosa byla napsaná na téma týdne: Čekám.
Volné pokračování ke článku najdete ZDE.

Největší chyba

21. ledna 2016 v 20:08 | Luca
Největší chybou v životě je ta, která nelze napravit. Jediná chyba, která v životě nelze napravit, je život si vzít!

Poslední den mého života

5. ledna 2016 v 8:35 | Luca
Je mi 158 let a kousek. Kalendář ukazuje datum 30. října 2142 a je nádherné podzimní ráno. Můj manžel (i po těch letech miluju to slovo "manžel") chystá snídani a já melu kávu. Dneska připravuji konvičku pravého jamajského kafe. Miluji naši kuchyň, protože do ní od rána svítí slunce. Když jsme se po padesátce rozhodli, že si opravdu postavíme svůj vlastní dům v horách, slunečná strana byla hlavní prioritou. Pak ještě prostorná kuchyně a velké prosklené okno v mojí pracovně. A aby mělo trojúhelníkový tvar, to jsem si přála snad odjakživa. Hodně jsme se na domě nadřeli, ale když růžovky odešly z domova, potřebovali jsme svůj život zase zhlučnit. Vzpomínám, když mi bylo 30 a obě holky měly své období vzdoru. Vzpomínám, když mi bylo 40 a děvčata přešla do puberty. Vzpomínám, jak kolem mých padesátin dostudovaly a odešly naplno žít své životy. Pak nastalo to nebezpečné ticho a klid.

foto: danfador / Pixabay

Předsevzetí?

3. ledna 2016 v 7:48 | Luca
S příchodem dětí se můj život zcela změnil. To jsem ale pochopila až časem. A stále přicházím na nové vlastnosti, pocity i potřeby, které jsem před několika lety neměla. Třeba včera... Věším vyprané prádlo a najednou mě napadlo, že bych se měla stát dárkyní kostní dřeně nebo se o to alespoň pokusit a zapsat se do registru. Mám potřebu více pomáhat lidem, kteří to potřebují. Lhostejnost, tohle slovo z mého povahového rysu nějak vymizelo.
Tento rok bych ráda byla o kapku lepším člověkem a mými učiteli jsou zejména mé děti. Chtěla bych být zase o kousek klidnější, vyrovnanější a rozsévat kolem sebe pohodu a klid.
No a když k tomu zapracuju na své postavě, v červnu zaběhnu svůj první The Color Run, napíšu knihu a nezešedivým z návratu do práce, bude to fajn rok... ;)

Špatná cesta je taky cesta

7. prosince 2015 v 13:12 | Luca
Hledat se v lese je bezesporu mnohem příjemnější než na městském sídlišti.
K drogám mě to nikdy moc netáhlo. Nepotřebovala jsem pokuřovat trávu, cucat papírky, šňupat kdoví co a polykat tabletku, po které bych protancovala troje boty. Ale k dospívání nejspíš patří i tato zkušenost a tak jsem se i já párkrát vydala po tom tenkém ledě.

Vzpomínky

2. prosince 2015 v 18:33 | Luca
Miluju svoje vzpomínky, většina z nich je totiž krásná. Veselá, příjemná, motýlově lechtivá, laskavá, vzrušivě ohnivá, prostě nezapomenutelná a zcela nenapodobitelná. Každá moje vzpomínka má svoji vůni i chuť. A všechny dohromady tvoří moji minulost. Aby ta minulost však byla bezezbytku celá, někde hluboko v nitru sebe nosím pár vzpomínek, které nejsou tak veselé a barvité. Nosím je ukryté ve stínu a šedi svého já. A tyto vzpomínky mě stále učí být lepším člověkem.

Ty šťastné vzpomínky si představuji jako barevné balónky, které létají všude kolem statného, vzrostlého stromu. A jak svítí slunce, tak jeho bujná koruna háže stín. Na kmeni stromu je pak vyryto několik vět. Jizvy, které se nikdy nezacelí a nikdy nepřestanou tak úplně bolet. I když se mnohobarevné veselé balonky snaží sebevíc a strom je za tuto krásnou podívanou vděčný, občas přijde prudké bodnutí v ráně, na kterou už skoro zapomněl. Ale on nesmutní, že se mu bolest opět připomněla. Právě naopak. Tichounce, jen tak, po větru, šumí svými listy a šeptá o vděku, kolik se dokázal naučit z toho mála špatného, které si musel prožít. Jinak by nebyl tím, kým je. Šťastným stromem...


* Článek na téma týdne Ve stínu.
Aneb občas mě ta nostalgie baví.
A pak mi ještě najděte tatéra, který mi tuhle myšlenku vytetuje na tělo. To je výzva! :)

Naposled

23. listopadu 2015 v 13:02 | Luca
Naposled vzduch v ústech mých,
naposled pohled do očí tvých.
Naposled slza padla k zemi,
naposled krok v dálce ztracený.
Naposled paže objaly mé tělo,
naposled žít se mi zachtělo.
Naposled úsměv v mé duši,
naposled srdce hlasitě buší.
Naposled velká touha lásky,
naposled všechny naše sázky.
Naposled mám krásný den,
naposled v noci jsi mým snem.
Naposled poslouchám tvůj hlas,
naposled ptám se "uvidím tě zas?".


* Jedna mnoho let stará rýmovačka, dnes naprosto hodící se k tématu týdne: Naposledy.

Bez kouzel, to není život

19. listopadu 2015 v 9:54 | Luca
Když do mého světa vešlo první kouzlo, všechno se lesklo, zářilo, svítilo, zpívalo a existovalo jen pro tu chvíli. Pro mě a mé kouzlo. Když se o necelé dva roky později přikutálelo druhé kouzlo, opět se vše zalilo do toho již známého ojíněného lesku a třpytu, rozrostla se radost, vděčnost, dechberoucí láska, svět existoval jen pro tu chvíli a venku začal padat sníh.
Tahle dvě kouzla ve svém životě nalézám a postupně se s nimi zase loučím, co jsem na světě. Skrývala se v různých převlecích, zážitcích i lidech, na které nikdy nezapomenu. Je mi třicet a je to čtyři roky, co ke mě tato kouzla přišla ve své skutečné podobě. A stále mě učí každým dnem být lepším člověkem. Trpělivějším, laskavým posluchačem, vřelým objetím, chápavým rozhodčím i spravedlivým soudcem. Nejsou dny, kdy by zářily méně. To jen já vidím slabší svit. Pak se ale zase i pro mé srdce rozhoří naplno.
Svůj život si bez kouzel představit nedokážu. Vidím jen šeď a prázdnotu. Nebyla by kouzla, nebyl by můj život.


* Článek na téma týdne: Život bez kouzel.

Síla slov

11. listopadu 2015 v 8:00 | Luca
Nedávno jsem slyšela jednu myšlenku a musím se s ní podělit dál, protože mi přijde až mrazivě pravdivá.
"Rodíme se jako originály, umíráme jako kopie."
Tahle věta, pouhopouhé seskupení slov na mě velice silně zapůsobilo. Co se někomu může jevit jako obyčejná věta, jinému změní životní směr. Protože já nechci umřít jako kopie. Já nechci umřít...

Kafe ala Luca

5. listopadu 2015 v 13:10 | Luca
Mám ráda kávu. Mám ji ráda moc a na spoustu způsobů. Jediné období, kdy jsem nemohla tuhle tmavou tekutinu ani cítit, byly první tři měsíce těhotenství obou dcer. Co to má společného s tématem tohoto týdne? Nevím, jestli je to záliba, ale přinejmenším zvláštní to tak trochu je. Mně totiž kafe chutná pouze pokud je udělané od profíka nebo si jej musím uvařit sama. Nejsou v tom žádné čáry máry, ani nějaký můj um, že bych to uměla líp než někdo jiný. Asi jde o pocit, že vím jak si chci kávu zalít, nechat odpočinout, zamíchat... To mě pak nutí k tomu, že jakmile se voda uvaří a není-li hostitel, který mě na kávu pozval k sobě domů, někde poblíž, většinou se k přípravě kávy přiřítím a prostě ji udělám za něj... ;)
No a pak ještě ujíždím na všech těch růžových, žlutých a oranžových lepítkách, které mi připomínají na co nesmím zapomenout. Zvýrazňovače, bločky papírů, propisky, diář, děrovačka, pracovní desky... Tajně toužím po svojí domácí kanceláři nebo alespoň vlastním pracovním stole, který by nelákal ty moje dvě růžové všetečky k neustálým zvědavým náletům. Protože náš rodinný kuchyňský stůl by si už pauzu opravdu zasloužil.. :)

Téma týdne: Zvláštní záliba

Miniatura o loučení

27. října 2015 v 10:33 | Luca
Dnes,
až zemi zahalí plášť nočního nebe
a hvězdy začnou zpívat na dobrou noc,
rozloučím se s životem,
ve kterém jsem měla tebe.
Pak odletím na jinou planetu
a budu křičet o pomoc.

Teď ale budu silná!
 
 

Reklama