Ze života

Mosty nepálím

10. října 2017 v 11:58 | Luca
O víkendu zase vypadl server blog.cz. Moje nervy! Není to tak dlouho, kdy jsem se sem vracela s pocitem, že není lepšího místa, ale asi skutečně uzrál čas na to jít dál.
No nic, nebudu to okecávat. Stěhuji se, tedy stěhuji svůj blog Nejen glosy ze života. Postupně přesunuji všechny svoje staré texty a zálohuji. Přeci jen jsem za dobu svého blogování už pár stránek popsala a nerada bych o ně přišla.

Odcházím se smíšenými pocity, ale hrstku z vás, ty které jsem dosud sledovala, budu sledovat i nadále, takže mosty nepálím. Pouze se přesouvám ☺

Od teď mě najdete již a pouze na adrese www.e-zin.cz


Přijďte mě někdy navštívit :)

Přeji vám otevřené oči, zázraky se dějí stále a všude kolem nás.
Ať vám to píše. Vaše LU ♥

Životní fáze

15. září 2017 v 9:04 | Luca
Občas mi přijde, že jsem přeskočila minimálně jednu životní metu. Že jsem se vykašlala na životní fázi, na kterou se těšíte od chvíle, kdy si uvědomíte, že život se musí pořádně prožít. Né, že bych vyloženě strádala, že jsem ji nějakou nepochopitelnou chybou přeskočila, ale čím jsem starší, tím víc si její důležitost v životě každého člověka uvědomuji.

foto by: kelseyannvere / Pixabay

Matka začátečnice

9. září 2017 v 9:00 | Luca
Letos jsem se do toho školkového režimu vrhla pořádně po hlavě. Loňský rok pro nás byl v mnohém zásadní. Můj návrat do práce, růžovky si zvykaly na zcela jiný, školkový, režim a abychom to všechno nějak přežili, museli jsme si v systému najít svoji cestičku. To jsme zvládli myslím celkem úspěšně. A letos, kdy si starší růžovka již hrdě nosí status předškolačky, rozhodla jsem se konat, tedy nezahálet a přejít do dalšího levlu.


Lupa a všiváček

7. září 2017 v 9:39 | Luca
Dnes tu pro vás mám jeden starší článek, když je ten začátek nového školkového roku. Školka, to není jen hlasité uff, když zabouchnu dveře při odchodu. To je i stres z každého sebemenšího zakašlání, panika při rýmě (vždyť tomu děcku nic není!), nástěnka přeplněná informacemi, které nestíhám číst a taky vši.

V pátek Carrie, v sobotu Bridget

3. září 2017 v 8:24 | Luca
Jako matka dvou divokých, ubrebentěných růžovek, pracující žena, funkční hospodyně, psycholožka, rozhodčí, zdravě nás stravující (alespoň od pondělí do pátku) a pohybové aktivity vyhledávající člověk, občas mám maximální útlum a to se pak měním ve starou, uvrčenou vlčici. Naštěstí u nás doma už vědí co s tímto mým stavem dělat, jak mi dobít baterky a tak se ze mě tu a tam, díky vstřícnosti mé rodiny, opět může stát v pátek večer Carrie Bradshaw a od soboty do nedělního odpoledne Bridget Jones. Rodina si užívá krásy přírody na Vysočině a město je celé jen moje. Tyhle víkendy prostě miluju!

Poučená, nebo nepoučitelná?

1. září 2017 v 12:58 | Luca
Vlna odchodů, migrací, pokusů o osobní růst a přeběhů za lepším zasáhla i moje blogování, čehož si někteří z mých čtenářů nejspíš (doufám!) všimli. Od ledna, kdy jsem napsala na blijanky.blog.cz svůj letos první a zároveň také poslední článek, uběhlo už osm dlouhých měsíců. Také mě strhl pocit, že mám přeci na víc než je špatné blogerské zázemí, kde se o své blogery nikdo nestará, zpětná vazba je minimální a výhled do budoucnosti mizivý. A tak jsem si založila svůj osobní blog.


Mám svoji placenou doménu, graficky vymazlenou, dle svých představ a přání. Nikde žádné reklamy pokud já sama nedovolím, vše je pouze v mých rukou. Jenže ouha, ani pocit, že si můžu dělat "co chci", mě nezastaví se tu a tam nostalgicky vrátit na svůj "starý" blog.

Třesoucími prsty klepu tu známou adresu, kterou jsem svého času otevírala i dvacetkrát denně. Kontroluji jak moji čtenáři mizí a mé staré texty už v podstatě nikoho nezajímají. Jen tu a tam nějaký zbloudilý. Tajně si užívám teplo domova, vždyť tady jsem přeci doma. V mém maličkém blogovém světě. Tady mi bylo vždycky dobře.

S webovými stránkami blog.cz to nemá společného vůbec nic. A nebo přeci jen trochu ano. Tenkrát jsem si je vybrala, věřila jsem ve své rozhodnutí, že právě tady začnu s blogováním. Dva roky mého života, mé první krůčky, pokus o kvalitní blogování. Těžko se opouští tyto dva roky, nemůžu je jen tak přepsat někam jinam, nějak jinak a ani moderní "vystajlovanej" blog proti tomu pocitu nic nezmůže. Špatně se mi tam píše, necítím se dobře a zkouším to všelijak. Pořád to ale není ono. Jsem to vůbec ještě já? Cítím to v kostech, návrat bude nutný.

PS: Původně jsem tento článek chtěla nazvat "Mami, jsem doma". Celé je mi to nějaké povědomé, tak nejspíš proto ;) Ke každému zásadnímu životnímu kroku musí člověk uzrát a pokud to nejde, nelámat nic přes koleno. Ono to jednou půjde... :)
Hezký pátek, vaše LU

Jak jsem poznala Jacka Londona

22. listopadu 2016 v 14:43 | Luca
Dnes, 22. listopadu, před 100 lety zemřel úžasný člověk s velkou duší, Jack London.

Různá období čtenářova

25. října 2016 v 9:00 | Luca
Myslím, že bych měla objasnit, kde se ve mě vzala ta náhlá energie do čtení. Nosím ji v sobě odjakživa, tedy co si jen pamatuji. Některá období však byla čtení více nakloněná a jiná bohužel již méně. Zrovna teď procházím hodně aktivním čtenářským obdobím. Nejspíš si můj mozek dychtící po knihách vynahrazuje ty roky na mateřské, kdy nebyl na čtení prostor. Jako ne že bych to nezkusila. Ba dokonce jsem si naivně myslela, že čas na mateřské vyplním zejména poznáváním dosud nepřečtených knih. Jenomže...

Život na Aljašce

23. října 2016 v 8:40 | Luca
Jako každý člověk s květnatou fantazií, nosím v hlavě několik konstruktivních myšlenek, kudy bych život vedla, kdyby. Vnitřně jsem připravená na různé životní křižovatky a vlastně je to strašně vzušující představit si, že třeba jednou... A když ne, tak o tom pořád můžu snít a představovat si. Stavět velkou knihovnu a tu pak plnit novými knihami.
foto: Pixabay.com

Nestydaté mládí v hajzlu

21. října 2016 v 17:00 | Luca
Čtu právě Nestydaté plavky od C. D. Paynea a moc se u toho bavím. Payneovo Mládí v hajzlu jsem četla, když jsem měla pocit, že ještě v hajzlu rozhodně není. Tajně doufám, že nikdy nenastane den, kdy bych si musela kupovat plavky ve velikosti xxl na třetí.

Pracovní comeback

16. září 2016 v 7:48 | Luca
Jsem zpět v práci. Rodičovská dovolená ukončená a všichni si tak nějak zvykáme na tuto novou životní etapu. Budiž radostnou zprávou, že se mi nakonec povedl přímo mistrovský kousek a růžovky jsou obě zapsané v té stejné školce. V Brně malý zázrak.
Nestíhám nic, už aby byla zima a já si nemusela holit nohy tak často, protože každá minuta během dne se počítá. I tento článek čeká na zveřejnění o 14 dnů déle, než by se hodilo. Musím si vybrat, spánek nebo nějaká důležitá činnost navíc. Zatím vyhrává spánek. V deset upadám do bezvedomí, zcela neplánovaně, kdekoli. V pět ráno pak věším vypranou pračku. A tak pořád dokola.. :)

O chlupatých prasátkách

29. dubna 2016 v 9:00 | Luca
Příslib jarního počasí ve mně probudil chutě na výlety a nové zážitky. Jen růžovky je občas vstřebávají ještě ve snech a to se pak v noci budí a hulákají ze spánku něco o kole, bábovce, houpačce nebo o chlupatých prasátkách, se kterými se holčičky seznámily teprve nedávno. Získala jsem tak, ač zcela neplánovaně, novou páku na ty dvě malé nezbednice. Protože, když už kvílivá meluzína v komíně na zlobivky nezabírá, stačí říci, že se pojedeme podívat na prasátka.

foto: Jai79 / Pixabay

Experiment

20. března 2016 v 16:27 | Luca
Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede. Neangažuj se do řešení problému. Stále jej jen pozoruj. Nereaguj na jeho volání a zůstaň na pozici pozorovatele. Cítíš, jak ztrácí postupně svou sílu? Cítíš, jak problém přestává být problémem? Přišel a odešel a TY jsi neustále zde. Jsi prostředí - vnímání toho všeho. Jsi neposkvrněný a nejsi problémem. Tvá role je za všemi problémy, emocemi a myšlenkami. Jednou, až přijde problém, zkus jej pozorovat. Nic nepodnikej, nic nedělej. Jen pozoruj problém, jak si vede.
Matrix-Neo
foto: Alexas_Fotos / Pixabay

Chtěla bych umět hrát na kytaru jako ty

18. března 2016 v 8:46 | Luca
Nevím proč zrovna dneska, ale chci o něm napsat a myslet na něj víc než v jiné dny. Byl výjimečný a pořád je. Nikdy mě nepřestane chránit a občas mi předává poselství. Čím jsem starší, tím víc to vnímám a chápu.
Pouštím prsty po klávesnici, fantazii dál než obvykle a těším se z nového dne.

"Dědo, ty věříš v Boha? Víš, Katka začala chodit na náboženství, tak jsem tam šla párkrát s ní a přijde mi to celý nějaký divný."
"Zlatíčko, já věřím v člověka. V jeho vnitřní sílu. Někdo jí má víc, někdo skoro žádnou. To jsou ti lidi, kteří nemají názor. Jako by nebyli. Nemám rád, když mi někdo říká jak se k čemu mám stavět a co si myslet."
"Hmm, to zní rozumněji, než to co jsem včera slyšela na náboženství."
"Ale nikomu jeho víru neberu, to zase ne. Třeba naše babička se potřebuje modlit k Bohu. Vědělas, že chodí do kostela? Většinou, když si jde koupit novou kabelku nebo něco, co přede mnou pak několik týdnů schovává, jde kolem svatýho Jakuba a občas si tam pošeptá to svoje."
"Já teda taky někdy šeptám, ale jen doma v posteli, před spaním. Nějak mám pocit, že právě v tu chvíli by mě mohl slyšet. To asi víc vnímám tu jinou energii kolem sebe, že?"
"Jestli si s ním chceš povídat, klidně s ním, nebo s tím mluv. V téhle otázce není správné ani špatné odpovědi."
"Dědo... chtěla bych umět hrát na kytaru jako ty."

Připomínám se

15. března 2016 v 10:44 | Luca
Všude samá pavučina a jak to tu smrdí zatuchlinou! Jako by se tu nevětralo alespoň několik neděl. A nejsem zrovna daleko od pravdy. Blog chřadne, prsty si pomalu zase začínají zvykat na ťukání všema deseti a moje vnitřní já neví, kterým příběhem by mělo začít.
 
 

Reklama